Uznávám, že mně se manželství nepovedlo a můžu si za to z velké části sama. To jsem nikdy nepopírala. Otec mých kluků byl nespolehlivý opilec, který nakonec neměl daleko k ráně a tak jsem od něj i s dětmi odešla. Dnes jsem na své rozhodnutí pyšná a jsem hrdá na to, jak jsem se o nás sama dokázala postarat, i když to samozřejmě nebylo jednoduché. Moje máma mi v té době vůbec nepomohla. Musela totiž hlídat děti mojí sestry.

ilustrační foto / Freepik

Moje sestra to má doma přesně naopak. Má schopného, hodného a spolehlivého manžela, který by ji na rukou nosil. A přesto je při svých dvojčatech neustále unavená, bez života a hraje si na chudinku. Kdykoliv máma může, vždy hlídá sestřiny děti. Ale pokaždé! Moje děti vždy musí počkat. Dvojčata mají tři roky. Mým klukům je šest let a mladšímu čtyři. Dnes už jsem si vše zařídila tak, že já s hlídáním pomoci nepotřebuji. Mám hrozně hodnou sousedku, která nikoho nemá a je vždy moc ráda, když může pohlídat. To je pro mě veliká záchrana. Dnes už se z nás pochopitelně staly přítelkyně, ale to na její oblibě hlídání mých dětí nic nemění. Zato moje máma, ta nemůže hlídat nikdy.

Když se sama se sestrou snažím dohodnout, jestli by naše máma nemohla mít například jeden víkend volný pro moje kluky, nikdy to nejde. Vždy už je s mámou sestra domluvená. Uzurpuje si ji jen pro sebe a nikdo další nemá šanci. Jednou máma hlídá, protože sestra si chce v klidu umýt okna, pak zase hlídá, protože jdou s mužem na večeři a jindy zase proto, že sestra se přece potřebovala pořádně vyspat. Nad těmito hloupými důvody mi zůstává rozum stát. Moje sestra má vše, co by si člověk mohl přát a stejně je jí to málo.

Doba, kdy jsem se doprošovala, aby moje máma hlídala i moje kluky, je dávno pryč. Přestalo mě bavit se neustále vyptávat a být odmítána. Už se zkrátka neptám. A moji mámu raději ani nenapadne, aby se zeptala sama. Někdy se mi zdá, že má snad ze sestry strach. Kdykoliv by máma sestře hlídání odmítla, nastalo by peklo. Svou sestru v tomto ohledu dobře znám a je mi jasné, že by dostala ten svůj hysterický záchvat. Začala by mámu vydírat tím, že tedy s jejími dvojčaty být vůbec nemusí, když nechce, a že to má v životě s dvěma dětmi těžké, že jsme proti ní, atd. V tomto směru by moje sestra opravdu mohla hrát v Národním divadle.

Mrzí mne, že moje máma neumí svůj čas rozdělit mezi všechny spravedlivě. Do toho samozřejmě počítám i čas pro ni samotnou. Ten nemá téměř žádný. Přiběhne z práce a už je s dvojčaty. Pak si stěžuje, že je unavená, že ji bolí tamto a ono. Bodejť by nebolelo, když je buď v práci, nebo hlídá. Někdy jí to škodolibě přeju, ale stejně mě pak vždy nakonec dožene lítostivý pocit. Je mi v tomto kolotoči líto mojí mámy, sebe a nakonec i sestry, která se rozhodla žít v roli chudinky. A to i přesto, že má úplně všechno, co je v kvalitním životě důležité.

Markéta, 36 let