S mým manželem jsme oba z úplně jiného prostředí. Já jsem dcera prodavačky a údržbáře, můj manžel má maminku profesorku a tatínka inženýra. My jsme doma měli vždycky tak trochu hluboko do kapsy, můj manžel a jeho sestra měli vše, na co si ukázali. Můj muž sám má dvě vysoké školy, já pouze výuční list. Já a můj muž se ale milujeme už dlouhých sedm let a nikdy jsme neřešili, kdo má jaké vzdělání. Zato moje tchyně nemá nic lepšího na práci, než neustále shazovat mou mámu.

ilustrační foto / Freepik

Moje maminka je tichý typ. Řekla bych, až přímo typická mouchy snězte si mě. Kdykoliv do ní tchyně ryje, máma se nikdy neohradí a všechno si nechá líbit. Nikdy jí nic neřekne. Tchyně si mou mámu pořád dobírá hlavně kvůli vzdělání a zaměstnání. Paní profesorka je zvyklá, že k ní všichni mají respekt a za celý život, kdy jí všichni museli poklonkovat, jí narostl nosánek pěkně nahoru. S každým se baví povýšenecky, nadřazeně a všem kolem vždy ukazovala a ukazuje, že jsou něco míň než ona. Někdy mám pocit, že se v tom tchyně naprosto vyžívá.

Naposledy, když jsme slavili první narozeniny našeho syna, byli u nás všichni. Jak moji rodiče, tak manželovi rodiče a jeho sestra. A dělo se přesně to, co vždy. Při předávání dárků si tchyně opět neodpustila, že koupila tenhle obrovský dar, protože jí bylo jasné, že prodavačka na něj mít nebude. Vrcholem všeho bylo, že to byl dárek, o kterém jsem jí jasně řekla, že si ho nepřejeme. Ona si však pochopitelně udělala své, jako vždy. Máma se nad jejím rýpnutím jen pousmála a to bylo vše. Když jsem se mámy jako jediná zastala, protože všichni zase mlčky seděli jako pecky, tchyně argumentovala tím, že se mnou ještě pořád mlátí hormony a jedu v poporodním blues. Já ale rok po narození syna skutečně v žádném poporodním blues již nejedu.

Totéž oblečení, vzdělání, názory, záliby nebo dokonce televizní seriály. To všechno tchyně mojí mámě kritizuje před námi všemi. Moje máma se dle tchyně obléká jako důchodkyně, měla by na sebe prý více dbát, pravidelně chodit ke kadeřnici, měla by číst a nekoukat na stupidní seriály v televizi, které ji nic nedají. A zase znovu se mámy vždy zastávám jen já. Nikdy nic neřekne ani její manžel, ani můj táta. Tihle dva jsou si v něčem strašně podobní a vždy dělají, že tam nejsou. Můj manžel sice na mojí straně stojí, ale spíš tiše. Kdykoliv se o tom bavíme spolu, razí teorii, že s jeho mámou to nemá smysl, jde-li o protichůdný názor. Zkoušel se jí prý postavit celý život a nikdy neuspěl. Zkrátka rezignoval a už se s ní nedohaduje.

Mně to ale jedno není. Mojí maminky je mi vždy velmi líto a přede všemi se jí nahlas ptám, proč nic neřekne. Proč se nechá takto shazovat? Máma vždy jen mávne rukou, usměje se a ať to nechám být. Tchyně má o to víc pocit vítězství a vždy ještě přitvrdí. Nakonec to tradičně dopadne tak, že i mně tchyně nezapomene připomenout, že s mým výučním listem nemůžu chápat noblesu a váženost jejich rodiny. Mám být ráda, že si mě její, pro mě prý až příliš vzdělaný syn, vzal.

Tečkou už je klasicky opakující se situace, kdy jsme všichni v sobě. Manžel usměrňuje mě, tchán krotí manžela, moje švagrová je na straně svojí mámy a stejně tak se začne ohánět titulem, můj táta jde kouřit na balkon, máma sedí, hraje si s vnoučkem a dělá, že nic neslyší.

Lenka, 33 let