S tchyní a tchánem žijeme společně v jednom domě. Když se rodiče mého manžela hodně rozčílí, ještě dnes občas máme na talíři, že si takto krásně, nově a prostorně v podkrovním bytě bydlíme jen díky nim. Z části mají pravdu. Spoustu věcí nám pomohli zafinancovat, ale i my jsme se podíleli. Toto téma zdánlivě s mým problémem nesouvisí, když se na něj ale podívám blíže, vždy tam spojitost najdu.

ilustrační foto / Freepik

Tchyně zkrátka nedokáže pochopit, že naše dcerka, které ještě nejsou ani dva roky, režim zatím nepotřebuje. Maminka mého muže si chce dělat věci po svém a přesně toto dělá i dcerkou. Když ji hlídá, cpe ji například po obědě do postýlky. Malá tam nakonec opravdu usne, ale co jí také zbývá jiného? Chvíli pláče, a když vidí, že nikdo nepřichází, usne. Tchyně se mi potom chlubí, jak krásně u ní malá spala. Tisíckrát jsem jí už říkala, že my to takhle nemáme. Já si s dcerkou chodím po obědě lehnout do postele. Nebo ji dám do kočárku a jdeme na procházku. Nenechávám ji nikdy samotnou plakat v postýlce. Když se malé spát nechce, nenutím ji. Totéž zmíněný oběd. Skoro nikdy nejíme ve stejný čas. Jednou s dcerou čekáme na manžela a jíme až po dvanácté, jindy se najíme už v 11, když vidím, že dcera hladoví. Zkrátka obědváme tak, jak to vyjde a podle toho, kde zrovna jsme nebo co zrovna děláme. Ani toto tchyně nebere v potaz. Když má malou dole a já nejsem doma, oběd se do ní snažit nacpat přesně ve 12. A to, i když vidí, že dcera nemá hlad nebo chuť. Úplně stejné je to s koupáním, s večeří i s uspáváním. Všechno si dělá po svém a pořád se za mými zády snaží dceru naučit režimu. Moje dítě ale zatím žádný režim nepotřebuje a jsme spokojené tak, jak to máme nastaveno. Na mateřské přece člověk nikam nespěchá. Na prvním místě je dítě a všechno ostatní počká. Režim tak zatím není potřeba. Všechno přijde přirozeně časem až samo.

Tchyně mi pak ale předhazuje, že malou moc rozmazluju a že se mi ten její ne režim jednou vymstí. Když se bráním a jsem v koutě, vytáhnu ten největší kalibr. Čili to, že já jsem matka dítěte. A právě v takovou chvíli začne manželova maminka vytahovat právě ono bydlení. Nikdy se ale do hádek nepouštím hlouběji. Nestojí mi to za to a ani si ty zmínky o bydlení neberu osobně. Tchyně je hodná ženská a nemyslí to tak, vím to. Ale pasuje se do role vychovatelky, která vehementně potřebuje nastavit režim, i přesto, že já nesouhlasím. Když jí to vyčtu, jde na mě s bydlením.

Když s tím jdu za manželem, mávne nad tím rukou. Vždy mi jen poradí, abych si nás představila v letech jeho rodičů. Tato rada však vůbec nepomáhá a není mou povinností si něco takového představovat. Jsem moc ráda, že tchán s tchýní malou hlídají a že se jí ve svém volném čase věnují, ale to neznamená, že vůbec nemusí respektovat přání a rozhodnutí rodičů dítěte. To, co máme s dcerkou najeté, mi vždy rozkopnou a pak kvůli tomu vznikají jen problémy. Já brečím, tchyně je naštvaná, malá je zmatená, manžel si nás obě dobírá, protože to prý dramatizujeme a tchán se raději k ničemu nevyjadřuje. Kdyby však tchyně dala na mě a dělala to tak, jak si přeju, všichni bychom měli svatý klid.

Katka, 33 let