Se svými rodiči jsem měla vždy moc hezký vztah. Troufám si tvrdit, že mě vychovali dobře a je ze mě slušný člověk. I dnes spolu vycházíme, ale už ne tak báječně, jako tomu bylo dřív. Vše začalo ve chvíli, kdy jsem se dala dohromady s mým partnerem.

ilustrační foto / Freepik

Když jsme se poznali, byla jsem ještě vdaná. Můj bývalý manžel byl opilec a k ráně neměl daleko. Jsem nesmírně ráda, že mám tuhle kapitolu již za sebou a jsem z toho strašného vztahu venku. Můj současný partner mě zaujal na první pohled. A bylo to vzájemné. I já jsem se okamžitě líbila jemu. Když jsme se poznali, tehdy nepracoval. V jeho firmě se zrovna v tu dobu propouštělo a on byl ve vlně odpadlíků. Nebylo na tom nic divného, ale už to se našim nezamlouvalo. Tam někde už to mezi námi začalo trochu skřípat a mrzelo mě, že mého partnera hned podezírali z toho, že se mu nechce pracovat.

Práci si brzy našel, ale po nějaké době o ni zase přišel. Nedalo se vyjít s vedením a neustále se zpožďovaly výplaty. V dalším zaměstnání si na něj zase zasednul šéf a probíhala tam na pracovišti nějaká šikana. V další práci mého partnera zase vyštípali kolegové, jinde byl nátlak na přemíru přesčasů. Nikde zkrátka neměl štěstí, zatím. Brzy se mu má ozvat kamarád, který vlastní firmu a partnera by zaměstnal, ale to asi bude ještě nějakou chvíli trvat. Na hledání zaměstnání můj partner opravdu pracuje, ale naši mají pořád nějaké připomínky.

Nejhorší to začalo být v době, kdy jsme jim oznámili, že jsem těhotná. Myslela jsem, že budou mít radost. Ale to jsem se spletla. Místo jásání přišla klasická přednáška o tom, jak jsem nezodpovědná, když chci založit rodinu s někým tak líným, jako je partner. On ale není líný. Má zatím jen smůlu, kterou jednou určitě prolomí. Mně nikdy nijak nevadilo, že já jsem ta, která u nás doma vydělává peníze. Svoji práci jsem měla ráda a na věc jsem takhle nikdy nepohlížela. Vždy jsem výplatu brala jako společné finance. Mojí mámě ale vadilo i toto. K tomu často a ráda přidávala i poznámky o tom, že když je partner tedy doma, tak ať se alespoň stará o domácnost. Ani to jsem ale nikdy nevyžadovala. Myslím, že o domácnost se má starat žena. Nevidím na tom nic divného a přesně to i znám z domu. Táta chodil do práce, máma taky, ale domácnost i tak byla na ní. Ale když se to týká mě, je to najednou problém. Stejně jako to, že máme dítě.

Když se malý před dvěma lety narodil, byli naši nakonec rádi. I když jsem celé těhotenství poslouchala, že se ženu do neštěstí a že můj partner není žádné terno, po narození syna byli moji rodiče přece jen rádi. Je pravda, že nám finančně pomáhali od začátku. Věci pro malého z velké části kupovali naši, ale sami mi několikrát opakovali, ať to nechám být, že je to pro vnoučka a koupí to rádi. Teď to mám však na talíři.

Malý má teď dva roky a kousíček. Je tak nejvyšší čas, aby už měl svůj pokojík. Je pravda, že na brigádách si přítel moc nevydělá a mateřská není nějak vysoká. Na pokojík nám nezbývá. Poprosila jsem proto své rodiče, zda by mi na pokojík nepůjčili. Místo pochopení jsem se setkala s křikem táty, který totálně vybouchnul a řval na mě, že mám, co jsem chtěla, tak ať se zařídím podle sebe. Další peníze z jejich strany už prý nepřichází do úvahy. Přitom já je nechci pro sebe, ale pro jejich vnuka.

Mrzí mě, že se vše pořád točí jen kolem mého přítele. On je skvělý muž. Doma občas pomůže a o malého se taky zvládá postarat, když například onemocním. Je to úplně jiný člověk, než byl můj první manžel. To ale naši nechtějí vidět a vše pořád poměřují jen prací, kterou můj partner nemá. Vše se v životě ale netočí jen kolem práce. Jsou i jiné důležité věci. Například vztahy a ochota pomoci, když to někdo z rodiny potřebuje…

Vendula, 33 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.