Mám skvělého manžela. Je pozorný, hodný, galantní, zábavný a v práci úspěšný. Má však jedno velké ALE. Stále otálí s početím dítěte. Čas na potomka stále odsouvá na dobu neurčitou a mé mateřské potřeby vůbec nebere v potaz.

foto / Freepik

Kdykoliv u nás najedeme na téma o založení rodiny, začne se trapně vymlouvat. Že teď není dostatek financí, že si chce ještě něco užít, že jsme toho dost neprocestovali, že přeci máme v plánu tu rekonstrukci bytu, že nemáme to správné rodinné auto, atd. Vždy si najde nějakou hloupou výmluvu, proč dítě nemít. Mně však brzy bude 30 let a myslím si, že na dítě je ten nejvyšší čas. Moje sestra, která je o dva roky mladší, už má děti dokonce dvě a taky to s jejím přítelem v pohodě zvládají.

Moc mě mrzí, že můj muž tak otálí. Cítím se zraněná i zrazená. Když jsme se brali, v souvislosti s dětmi jsme byli v absolutní shodě. To, že já chci nejméně tři děti, manžel schvaloval a byl v tomto ohledu přímo nadšený. Tvrdil mi, že i on si přeje velkou rodinu a básnil o tom, jak si hned po svatbě dítě pořídíme. Už jsme spolu ale 4 roky a stále se na něco čeká. Kdykoliv navrhnu, že už je na dítě čas a naléhám, abychom se do toho pustili, začne se vykrucovat. Pro jistotu pak se mnou několik dní nemluví a o pohlavním styku už nemůže být řeč vůbec. Tomu se pak doslova vyhýbá jako čert kříži a raději se mě ani nedotkne, abych snad náhodou neotěhotněla.

Všechny mé kamarádky v mém věku už dítě mají a já v tom skutečně nevidím žádný problém. Miminko bych si moc přála a unavuje mě, že se kolem toho u nás pořád dělá takové divadlo. Když se muže přímo zeptám, kdy na dítko tedy bude pravý čas, nedokáže mi nic konkrétního říct. Pořád jen opakuje, že není důvod se někam hnát a že máme času dost.

Pochopitelně jsem na to zkoušela jít všemožně. Přemlouvala jsem, prosila, brečela, debatovala s ním v opilosti, sváděla jej i předkládala rozumné argumenty. Nic. Nic z toho nepomohlo a moje prosby o dítě vždy zůstaly nevyslyšeny. Náš vztah se tímto i podstatně zhoršil a už nic není jako dřív. Už si tolik nepovídáme, protože manžela obtěžuje, že téma vždy stočím na dítě. Dle mého je to však pochopitelné a logicky to pro mě bude téma číslo jedna. Můj manžel však vždy nahodí otrávený výraz a drží se za hlavu, protože o tom diskutovat nechce. Nejednou mi vmetl do tváře, že jsem dítětem posedlá a mám zklidnit hormon. To mě samozřejmě zabolelo.

Vzhledem k tomu, že náš vztah výrazně ochladnul, vyhlídky na miminko vidím o to víc bledě. Svého manžela stále miluji a rozhodně ho nehodlám opustit. Nevěra také nepřipadá v úvahu. To bych mu nikdy nemohla udělat. Nepopírám ale, že v hlavě střádám malý plán. Jestli to u nás i nadále půjde tak, jako je to teď, vysadím antikoncepci tajně a budu doufat, že se dílo podaří. Když ano, odvolám se na selhání ochrany.

Samozřejmě, že na něco takového nejsem pyšná a trvalo dlouho, než jsem si vůbec sama přiznala, že nad něčím takovým přemýšlím. Jinou cestu ale nevidím a do čtyřiceti na dítě také čekat nehodlám. Jsem si jistá, že můj manžel otěhotnění nakonec přijme a dítě bude jeho středobod vesmíru, ale zároveň mě mrzí, že se tomu musí napomoct touto cestou. Nechci manžela zradit a lhát mu, ale pořád mi tento způsob přijde lepší, než svého muže podvádět nebo od něj kvůli něčemu takovému utíkat. Cítím, že spolu miminko zvládneme a nakonec bude manžel rád, že k selhání i početí došlo.

Vendula, 29 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.