Letos v létě jsme trávili s rodinou dovolenou v Chorvatsku na Makarské rivieře v Brele Podrače. Jelikož jsme vlastníci nafukovacího ,motorového člunu Zodiac , tak rádi vyrážíme na výlety do blízkého okolí. Rozhodli jsem se , že tentokrát vyrazíme o trochu dále a cílem se stala pláž Bol na ostrově Brač, která je od nás vzdálená cca třicet kilometrů. Vybrali jsme si den, kdy hladina moře byla klidná jako rybník a slunce nádherně zářilo . Celá rodina což je 11- letý syn Kryštof , 8-letá holčička Natálka , manžel a já jsme v cca 10 hodin vyrazili vpřed . Měli jsme sebou dostatek benzínu, oleje na jeho ředění, pádla pro případ výpadku motoru, záchranné vesty, mobily, foťák, peníze a samozřejmě tekutiny. Po sedmi kilometrech příjemné plavby jsme dorazili ke břehu ostrova Brač, kde jsme si udělali přestávku a všichni postupně naskákali do nádherně průzračného a chladivého moře. Hladina byla nadále poměrně klidná i když se už sem, tam dělali malé vlky, slunce se nás dotýkalo svými zlatými paprsky a my osvěženi slanou koupelí vyrazili vpřed k našemu cíli. Cestou jsme fotili divoké pobřeží ostrova, bylo nám krásně, cítili jsme se na své lodi a na klidném moři svobodně, bezpečně, skoro se nás zmocňovala euforická radost z té krásy přírody kolem nás. Po více jak hodině plavby začínáme pozorovat, že nádherné počasí se stává minulostí a začíná se zvedat vítr, který samozřejmě nenechal hladinu v klidu a zmocnil se jí během krátké chviličky ve formě skoro dvoumetrových vln.

Do cíle nám chyběl asi kilometr a mě se začal zmocňovat pocit velkého strachu . V tuto chvíli nám nezbývalo nic jiného, než držet našemu kapitánovi všechny pěsti, aby zvládl sílící protivítr a hladinu zdivočelého moře. Vypadalo to, že můžeme spatřit vyhlášenou pláž Bol, jedině, když si to zasloužíme a popereme se s vodním živlem, abychom si mohli více vychutnat naše vítězství . No, něco na tom bude, ale přesto bych byla radši, kdybych byla boje s vodní hladinou ušetřena, neboť jsem velmi silně cítila zodpovědnost za naše děti, které se dostaly do nebezpečí díky nerozumným a po dobrodružství prahnoucích rodičů. Takhle nějak zmateně a pořád dokola se mi honily myšlenky hlavou než jsme zdárně dorazili ke břehu .Cesta se nám proti očekávání protáhla a trvala cca 2 hodiny a čas na mobilu ukazoval něco málo po 12 hodině. Domorodec, který vybíral poplatky za parkování lodí si nás zvědavě prohlížel a hned chtěl vědět ,odkud jsme vypluli . Po zjištění, že na našem malém člunu s motorem 25 koňů jsme urazili již třicet kilometrů se pokřižoval. Po vstoupení na pevninu jsem byla rozhodnutá, že na ostrově přenocujeme, pokud se moře neumoudří. Pláž Bol, která je všude proklamována za úžasnou, nás zklamala, neboť tam bylo na náš vkus příliš turistů a v její bezprostřední blízkosti bylo mnoho hotelů a pulzoval tam život, ale nějak moc silně na naše prožívání. Možná to zklamání bylo umocněno stresovým zážitkem, který jsme museli kvůli cíly překonat. Po třech hodinách strávených na ostrově jsme byli postaveni před rozhodnutí, zda zůstat nebo opět vyplout. Kdyby bylo po mém, tak vyrážíme až druhý den, ale ustoupila jsem autoritativnímu rozhodnutí mého muže, no prostě jako malá holčička jsem se podřídila a velmi brzo litovala svého rozhodnutí. Můj manžel rád překonává překážky, ale někdy si neuvědomuje, že některé věci se pohybují na tenkém ledě a stačí málo a ……. Po třetí hodině vstupujeme do lodě a po vzájemné hádce a přesvědčování, že by nešel do věcí u kterých si není jistý , že zvládne. Můj odpor pravděpodobně vnímal jako nedůvěru v jeho schopnosti. Něco uvnitř mě se silně bouřilo a hlavně mě začalo docházet, že když nemá rozum můj muž, tak jsem ho mohla mít alespoň já a neměla jsem se nechat zmanipulovat. Kdybychom byli na lodi jen my dva, ale my jsme vystavili nebezpečí naše děti.

Oblečeni, kromě manžela, do záchranných vest, vyplouváme z přístavu, musím uznat, že moře je o něco málo klidnější, ale kladu si podmínku, pokud začnou vlny více divočit, tak se v nejbližší zátoce vylodíme a poprosíme o pomoc naše přátelé, kteří jsou vlastníci poněkud větší lodi s nesrovnatelně silnějším motorem. Tentokrát máme vítr v zádech,což je velká výhoda , ale vlny už opět dosahují jednoho až dvou metrů. Začíná mi docházet, že jsme v těchto divoškách jeli před třemi hodinami pouze kilometr, ale nyní dosáhneme cíle až po překonání třiceti kilometrů. Kryštof si plavbu evidentně užívá a plně důvěřuje tátovi, který v jeho očích zajisté stoupá, neboť zvládá situaci s klidnou tváří ba chvílemi i s úsměvem, prostě je pro něj vzorem té správné mužské odvahy. Zato Natálka situaci prožívá úplně jinak. Pravděpodobně silně vnímá můj strach a nejistotu ,sedí odevzdaně na dně praskající podlahy a ani nedutá. Snažím se manžela přesvědčit, aby si vzal záchrannou vestu, ale dostane se mi už poněkud nervózní odpovědi, že se musí soustředit na vlny a nemá čas na takový blbosti a že musí mít situaci neustále pod kontrolou . Široko daleko od nás nebyla žádná loď , počasí stále stejné a já jsem začínala být poněkud hysterická.Tentokrát jsem si prosadila svou a donutila mořského vlka, aby ve slibované první zátoce zakotvil. Během hodiny čekání na zklidnění hladiny, kterou jsme trávili v již zmiňované zátoce, jsme se už zkontaktovali s přáteli, kteří byli připraveni nám vyplout na pomoc, ale manžel je uklidnil, že zkusíme ještě pár kilometrů zvládnout sami a když bude nejhůř tak k nim vyšleme SOS. Jeho ego by přeci mohlo utrpět, když by situaci nezvládl a vnímal by to jako porážku. Opět vyrážíme a je nám slíbeno, že když se moře neumoudří, tak nakonec nebudeme volat přátelé, ale přespíme v městečku Sumartan, které bylo v tuto chvíli od nás vzdáleno cca deset kilometrů. Část této plavby jsme přežili ani nevím jak, neboť jsem si na divokém moři připadala zoufale bezmocná a zmocnil se mě již známý pocit, který si moje nervová soustava vyvolá jako obranu a to , že se mi celá situace jen zdá, prostě je to jen sen a já odevzdaně prožívám nastalou chvíli, neboť veškerá akce je v rukou mého muže. V blízkosti zátoky, kde se nalézá Sumartan se hladina jako zázrakem pomalu ,ale jistě začala zklidňovat a já jsme se také zklidnila a i Kristýnka se už dostala do pohody. V ten okamžik i mě připadalo zbytečné se ve městečku ubytovat a rozhodla jsem , že těch deset kilometrů, co nám zbývá zdolat do cíle, už po tom, co jsme překonali, jistě na skoro klidném moři s přehledem zvládneme. Po nějakých třech kilometrech plavby, kterou jsme si mohli v klidu prožít,nám moře opět ukázalo, že si s námi pěkně pohrává. Posledních sedm kilometrů jsem se opět museli potýkat s neklidnou ba přímo divokou hladinou, ale to jsme už v dálce viděli svůj cíl a i já nabyla jistoty, že to úspěšně překonáme. Musí ale podotknout, že jsem se s manželem cestou za jeho nerozumné chování, díky kterému se mu do těla dostával asi tolik potřebný adrenalin,několikrát rozváděla. Po ukotvení člunu a vystoupení na břeh se na mě navalil pocit ohromné únavy. Čas nám připomínal, že plavba včetně hodinové přestávky, trvala cca čtyři hodiny – bylo totiž skoro sedm hodin. Už se mi chtělo jen a jen spát a vůbec o nic se několik hodin nestarat. Ohromnou únavu jsem potlačila sprchou a s přáteli jsme ještě vyrazili probrat celou akci na večeři. Můj muž se nakonec stal, jak si samozřejmě přál , hrdinou večera.