V manželství jsem s mým mužem pět let. Předtím jsme spolu ale dlouhá léta chodili. Byli jsme typickým párem, který bez sebe neudělá ani krok. Byli jsme intenzivně zamilovaní až po uši, i když prvotní jiskření logicky časem opadlo. Pořád jsme byli jeden druhému po boku a rádi jsme spolu trávili téměř všechen čas. Nerozdělily nás žádné problémy, neúspěchy jednoho, nebo druhého. Všechny bouřky a rozepře jsme vždycky ustáli a zase k sobě našli cestu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nám vztah nabourá něco tak banálního, jako jsou oddělené ložnice. Navíc, rozdělené po společné domluvě a souhlasu obou stran.

foto / Pixabay

První nápad na oddělené ložnice přišel s naší dcerou. Když se narodila, vůbec nebyla ten typ spavého miminka. I přes veškerý komfort neustále plakala. Byla nakrmená, přebalená, bez bolestí bříška a jiných neduhů a stejně pořád pokňourávala. Často se budila a prořvala téměř celé noci. Můj muž vstává každý den v týdnu ve čtyři ráno do práce. Chvíli jsme to hrdinně vydrželi a byli jsme semknutí. Dokonce byly doby, kdy jsme k dcerce vstávali na střídačku. Takže můj muž i přes brzké vstávání hodně pomáhal. Ale byl z nočního křiku vyčerpanější čím dál víc a noční pláč se stával velkým příkořím. Ani mě nebavilo s dcerkou nachodit v noci kilometry po obýváku, jen aby ho nebudila. Pak jsem ji uložila a za pár minut zvonil manželovi budík. Dcera tedy opět vzhůru. Frustrovaní a unavení jsme se dohodli na oddělených ložnicích. Vše bylo v pořádku. Před odchodem do postelí pusa na dobrou noc, intimní soužití probíhalo normálně a ani náznak sebemenšího vzdalování. Šlo opravdu jen o nerušený spánek nás obou. Ano, i o můj. Když dcera v noci plakala, nebyla jsem vystresovaná z toho, že manžela vzbudí a tak šly všechny noční úkony hladčeji a s větším klidem. Když kojenecké a plačící období pominulo, dcerku jsme odstěhovali do dětského pokoje a manžel se do ložnice vrátil. Jenže, zase problém. Chrápání a světlo. Když spal v dětském pokoji, byl zvyklý si večer ještě číst. Mě ale světlo ihned vzbudí a je to pro mě rušivý element. Nikdy bych mu to ale nezakázala. Vím, že by kvůli mně knížku odložil a zhasnul, ale proč ho takto omezovat?

Po pár probděných čtecích večerech a nocích plných hlasitého chrápání jsem ale nevydržela a odešla s peřinami na gauč. S mužem jsme to probírali a on projevil velké pochopení. Přece jen jsem už i já chodila do práce a kvalitní spánek jsem potřebovala stejně, jako on. Vyhověl mi a já se vrátila do ložnice. Večer už sice nečetl, ale chrápání přetrvávalo. Bylo to nesnesitelné. Ráno jsem bývala jako chodící mrtvola. Po společné dohodě jsme se opět uchýlili k odděleným ložnicím. On v obýváku, já v ložnici. Dcera je malá na to, aby to nějak řešila, takže jsme nic vysvětlovat nemuseli. Časem ale oddělené ložnice nadělaly pořádnou paseku. Přestali jsme spolu spát, o víkendech ponocovat u vína a vůbec jsme se hodně odcizili. Dny jsme trávili víc každý po svém. Já hodně s dcerou, muž třeba u televize, nebo u knížek. Už minimum společných romantických večeří, žádné kino, žádné divadlo. A hlídání bychom měli, to problém nebyl.

Když jsme se o tom po čase snažili společně mluvit, vlastně ani jeden z nás nevěděl, co druhému říct. Až mě překvapilo, jak rychle jsme si odsouhlasili, že si sice chybíme, ale že z nějakého nepochopitelného důvodu to není až taková hrůza. Je pravda, že oddělené ložnice jsou ohromným luxusem, když člověk má svoje pohodlí a klid, kvalitně se vyspí a rána jsou snesitelnější, ale na druhou stranu je to asi mnohem větší zásah do vztahu, než jsme si mysleli.

Kristýna 36

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.