Když tady pročítám příběhy ostatních, chlácholím sebe sama, že na tom zdaleka ještě nejsem tak špatně. Nicméně když něco trvá dlouho, a blíží se to plíživě, s momentálním životem to také pěkně zamává.

ilustrační foto / Freepik

Už když jsem si svého manžela brala, byly tady první vlaštovky. Každý k němu měl sem tam nějakou jízlivou připomínku. Nikdo si jej nikdy pořádně neoblíbil. Je pravda, že můj manžel je celkem svérázný člověk prudké povahy a má takový svůj zvláštní smysl pro humor, který je ne vždycky všem sympatický, ale tohle k němu prostě patří. Dokáže být celkem jízlivý a to co si myslí, řekne úplně bez obalu. A to se spoustě lidem samozřejmě nelíbí. A je fakt, že i na mě už to začíná být celkem přes čáru, byť jsem vždy slepě stála při něm a milovala jsem ho takového, jakým byl. Nikdo se s námi už ale nechce vídat a já začínám být pořádně osamělá. A čím víc osamělá jsem, tím více mi samozřejmě zároveň vadí manželova povaha, které jsem už zůstala na pospas jen já. Jinak od nás všichni dali ruce pryč.

Když můj muž začal být před dvěma lety velmi úspěšným v podnikání, strašně mu stouplo sebevědomí. Kam přijde, tam má tendenci si všechny koupit. Pořád poučuje, moralizuje, rozhazuje peníze, kudy chodí, tam je arogantní, všechny uráží a chová se velice nadřazeně. A vede k tomu i děti. Ty mi najednou začaly často oponovat tím, že na úklid mají lidi, nebo že s obyčejnou prodavačkou se nehodlají vybavovat (tohle na mě vyštěkl syn, když jsem ho peskovala za to, že dostatečně nahlas nepozdravil naši paní prodavačku).

Já uznávám, že se nám teď vede nad míru zdařile, ale připadám si jako ve zlaté kleci. Já pracuju z domu a to spíš jen tak pro zábavu, moji práci vůbec nepotřebujeme. A to on moc dobře ví. Nikdo k nám nechce chodit, nikdo se u nás necítí dobře, nikdo nechce být s manželem ve styku. Už odehnal všechny moje kamarádky. Když s ním některá z nich nesouhlasila, hned dělal scény. Teď už se to týká i mé rodiny. Moji rodiče nás přestali úplně navštěvovat, protože prý nehodlají přihlížet tomu, jak se po mně pán tvorstva vozí. Sestra se mnou přestala mluvit úplně, protože jejího muže můj manžel označil jako pitomého dělníka. Prostě katastrofa. Už rozbil úplně všechny vztahy, které jsem roky s lidmi mně blízkými, budovala.

A já teď nevím, jak se pohnout z místa. Děti jsou sice už skoro dospělé, ale myslím, že by z vypočítavosti zůstaly s manželem, kdybych chtěla odejít. Čím dál častěji nad tímto řešením přemýšlím, protože já se v téhle zlaté kleci jednoduše dusím. Když se mu snažím postavit a oponovat, směje se mi do očí a neustále mi připomíná, že bez něj skončím na dlažbě. Což je pravda. Jak tedy vidím budoucnost? Zatím velice bledě.

Jitka, 44 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.