Když jsme se s manželem poznali, byli jsme velmi mladí. S ohledem na rychlé a neplánované těhotenství, jsme se brzy vzali. Už po narození prvního dítěte to ale začalo skřípat. Bylo znát, že jsme se nestihli dobře poznat a že necelé dva roky známosti jsou skutečně málo na to, abyste do manželství takto rychle naskočili. Inu, stalo se.

ilustrační foto / Freepik

Po narození prvního syna začal manžel dost pít a také neustále prohrával spoustu peněz v automatech. Mockrát jsem od něj chtěla odejít, ale nikdy jsem nesebrala odvahu. Bála jsem se, že sama syna neuživím a osamocená budoucnost mi dělala velké starosti. Čas plynul, vztah se stále zhoršoval a stále více jsme se odcizovali. Z manželovy strany proběhla i nějaká nevěra, kterou vůbec nezapíral. Naopak. Doslova mi ji omlátil o hlavu a stál si tehdy za tím, že to je stejně moje chyba. Doma jsem byla čím dál více ponižovaná a ušlapávaná. Zpětně si vyčítám, že jsem vše nechala zajít tak daleko.

Po třech letech jsem otěhotněla znovu. Manžel mě v opilosti k pohlavnímu styku donutil a těhotenství bylo na světě. Byla jsem rozhodnutá, že půjdu na potrat. Nechtěla jsem další dítě vystavovat tomu, co se u nás doma už dělo. Manžel ale tehdy žadonil, abych to nedělala. Prosil a naléhal, že se změní. Dala jsem mu tedy druhou životní šanci a chtěla jsem věřit tomu, že se to opravdu může i podařit. Toužila jsem po klidné a harmonické rodině. Stejně tak jsem toužila po vzorném muži, kterého budu opět milovat tak, jako tomu bylo na začátku vztahu.

Ještě před narozením druhého syna se stal malý zázrak a manžel šel skutečně do sebe. Docházel na jistý způsob léčení, našel si stálou práci, opravdu přestal pít a doma jsme ho nepoznávali. Věřila jsem, že takto to zůstane napořád. Spletla jsem se, samozřejmě.

Po narození druhého syna se vše vrátilo do starých ošklivých kolejí. Vrátil se alkohol, hádky, lehčí forma násilí, psychický teror, neutěšená domácnost a dusná nálada. Problémy se na nás lepily v jednom kuse. A já jsem znovu sbírala odvahu k odchodu. Tu jsem našla až před rokem, kdy jsem od něj definitivně a nadobro odešla. Rozvedli jsme se a já jsem s dětmi začala nový život.

Manžel mi však nic nedaruje ani teď, po rozvodu. U soudu hrál neskutečné divadlo a z těch jeho citových výlevů se mi opravdu zvedal žaludek. Nedokáže prý bez dětí žít, nedala jsem mu šanci se změnit, vše ho údajně velice mrzí a mnoho dalších nesmyslů. Pravděpodobně vzhledem k jeho špatné situaci nemáme nařízenou střídavou péči a vše je na dohodě. Děti mám ve své výhradné péči já a s chlapci se tak můj bývalý manžel většinou vídá venku, nebo v našem novém bytě. Ale i toto řešení má trhliny. Můj muž má na děti ohromně špatný vliv.

Vtlouká jim do hlavy, že máma je zlá, že ho opustila, zničila mu život a další podobné hlouposti. Neštítí se ničeho a vypráví jim, že jsem zlodějka dětí a že on se cítí hrozně sám. Na dospělé by si s takovými řečmi nepřišel, ale děti snadno podléhají a bývají až neobvykle smutné, lítostivé, zaražené a plačtivé. Mrzí mě, že kluci mu na to skočí a doma se nám to tak vždy po jeho návštěvě začíná zase a znovu hroutit. Už ne v tak hrozné míře, jako když jsem byla s manželem, ale kluci na mě pak velmi špatně reagují. Zlobí, odmlouvají, perou se a jsou strašně drzí.

Někdy si tak říkám, zda jsem udělala dobře, když jsem od něj odešla. Nikdy mě nenechá na pokoji a ať s ním jsem, nebo ne, vždy mi bude nějak škodit.

Viktorie, 31 let

 

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.