Náš malý syn byl vždy tak trochu vzteklý. U starších dvou dětí jsem nikdy nic takového nezažila a musím přiznat, že jsem byla překvapená, když se taková agrese u toho nejmladšího začala objevovat. Začalo to už někdy v době, kdy byl batole. Už tam bylo evidentní, že je více rázný než jeho dva starší bratři. Tehdy jsme tomu ale s manželem nepřikládali vůbec žádnou váhu. Čekali jsme, že je to jen období a že z toho sám vyroste. Agresi jsme se pouze snažili korigovat. To se nám asi i povedlo, vztekání takřka vymizelo, ale teď pro změnu řešíme jiný a mnohem závažnější problém. Náš syn kouše. Nejde však o nějaké nechtěné kousnutí jednou za čas. Náš malý kouše všechny a pořád. Kouše doma, ve školce i u babiček, a jsou s tím pochopitelně velké problémy.

ilustrační foto / Freepik

Nejdříve jsem si toho všimla doma. Když byl v pokoji velký virvál, na kluky jsem vlítla a oni si stěžovali, že je nejmladší bratr pokousal. Přisuzovala jsem to obyčejné klasice, kdy se děti mezi sebou špičkují, pak dojde na klučičí rvačku a už se to stupňuje. Stalo se to ale několikrát, ne pouze jednou jakoby náhodou a nechtěně. Už tam mi to přišlo divné.

O nějakou dobu později si na to pak začala stěžovat také paní učitelka ve školce. Nebyl týden, kdy by si mě synova učitelka nezvala na kobereček s tím, že zase někoho pokousal. Někdy to byly děti, jindy kousal do hraček, někdy svou kousavou agresi směřoval proti knížkám. Vždycky mě to hrozně mrzí a stydím se. To nekonečné omlouvání se za synovo nevhodné chování je silně nepříjemné.

Prostřednictvím školky se na syna podívala i nějaká paní terapeutka, která pracuje s dětmi. Nic zvláštního ale neshledala. Je to prý jen období a máme se se synem snažit pracovat, a také se snažit předcházet stresovým situacím. To však s ne moc dobrou finanční situací, se třemi dětmi a manželem, který je drtivou většinu času v práci, dost dobře nejde.

I když pořád vysvětluju, že se tohle dělat nesmí, je to jako bych házela hrách na stěnu. Když už se syn rozjede, vždycky se na to kousání nakonec dostane. Ohání se takhle po mně, po bratrech i po babičkách. Když malého hlídala moje máma, nevydržela a syn dostal pár na zadek. Od té doby už k ní nechce chodit. Na jednu stranu mámu chápu, ale my to doma takhle neřešíme. Syna se vždy snažím pevně držet a čekám, až se uklidní. Někdy to přejde za chvíli, jindy to trvá déle. Nakonec se ale vždy srovná.

S manželem se přikláníme k tomu, že bychom asi skutečně měli navštívit nějakého dětského psychologa. Mě tohle řešení ale trápí. Dva starší kluky jsem také zvládla bez odborné pomoci. Připadá mi, že jsem někde selhala. Pořádně ale nevím kde. Syn má stejnou výchovu, jako jeho sourozenci, a i přesto to nikam nevede. Situací, kdy se ten čtyřletý takto rozjede, přibývá. S každým napomenutím a zákazem je to jen a jen horší.

Manžel je v tomto ohledu mnohem prudší, než jsem já a často mu ujedou nervy. Přisuzuju to i tomu, že s malým není tak často jako já a pořádně neví, jak tyhle vyostřené kousací situace řešit. Mně se to také nepovede vždy, ale ve svých snahách nepolevuji. Žádné zlepšení ale zatím, pravda, moc nevidím. Velmi mě tato situace trápí a přiznám se, že mám každý den strach, co zase přijde a koho syn zase pokouše. Na dětských hřištích jsem vždy jako na trní, aby se po nějakém dítku neohnal a nekousnul. Oči musím mít pořád na stopkách a je to neskutečně vyčerpávající. Ten vnitřní stres, který kvůli takovému chování syna každý den prožívám, je vyčerpávající.

Když se o tom bavím s kamarádkami, ani jedna nic takového z vlastní zkušenosti s dětmi, nezná. Většina z nich se shoduje na tom, že se to dá odnaučit výpraskem, ale já jsem v tomto směru absolutně proti. Nemyslím si, že by taková reakce ze strany rodičů něčemu pomohla. Spíše právě naopak.

Lucka, 39 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.