Moje tchyně je velmi tvrdohlavá žena. Vždy taková byla. Neznám ji první den a vím dobře, že má potřebu neustále strkat nos do života svého jediného syna. Mého manžela. Je na něj dramaticky fixovaná a vždy chtěla jeho život tak trochu řídit. Žádná z dřívějších partnerek to nebyla ochotna dlouho snášet. Jakmile poznaly matku svého milého a viděly, jak moc velkou potřebu zasahovat do jeho života má, vzaly nohy na ramena. Jen já jsem si s ní dokázala poradit a dala jsem jí jasně najevo, že se mnou tedy takto ne.

ilustrační foto / Freepik

Rozhodně nejsme nejlepšími přítelkyněmi, to určitě ne, ale naučily jsme se spolu docela dobře vycházet. Tchyně tedy někdy přešlápne a stejně si chce prosadit svou, ale já v těchto případech zafunguji velice rychle a udělám si pořádky. Můj manžel je v tomto ohledu děsně zdrženlivý a vždy takový byl. Stojí povětšinou na její straně, aby byl klid. Už mockrát jsme se kvůli tomu pohádali, protože mě ta jeho zdrženlivost může vždy vytočit. Nějak jsme to ale vždy nakonec přece jen zvládli. Ať už hůře, nebo lépe, ale zvládli. Teď, když se nám ale narodil syn, je vše jiné. Tchyně je neodbytná, doslova se k nám nastěhovala a mně nyní nezbývá energie na to, abych ji od nás vypakovala. A co mě mrzí nejvíce je to, že manžel mi v tomto ohledu vůbec nepomůže. Naopak mi celou situaci ještě více komplikuje.

Když se náš malý narodil, byla u nás tchyně už ve chvíli, kdy jsem se vrátila z porodnice. To mě málem porazilo. Jasně jsem manžela prosila, aby se právě toto nestalo. Ne! Ona si samozřejmě musela rekonstrukci bytu naplánovat přesně na dobu, kdy se vrátím z porodnice. Prý se to jevilo jako nejlepší řešení, při kterém zabije dvě mouchy jednou ranou. Bude mi, dle jejich slov, alespoň k ruce a její byt se zatím dá do kupy během její nepřítomnosti. Klidně mohla ten čas, který je na rekonstrukci potřeba, trávit na chalupě. Je to její chlouba a pořád říká, jak ráda tam je. Proč tedy neodjela tam, ale zabydlela se mi skoro v ložnici?

Je to strašné. U všeho chce být, u všeho chce asistovat, pořád mi udílí rady, o které nestojím, stále mi vypráví, jak se to dělalo jinak, když byl její syn malý, posílá mě odpočívat ve chvíli, kdy nechci, k malému vstává, když nechci, bere ho na procházky, aniž bych já mohla jít s nimi, a mnoho dalších naschválů. Ano, máme velký dům a ano, mohla bych dle svých některých kamarádek projevit trochu vděčnosti, ale nehodlám se přetvařovat. Není příjemné, že dělá věci, které se mi nelíbí, o které nestojím, které si nepřeji a které nechci. Nechci například, aby mě nepustila k přebalování nebo koupání, jak je jejím dobrým zvykem. Neustále se s ní musím přetahovat o to, kdo bude koupat, krmit, přebalovat, atd.

Malému jsou teprve tři měsíce a pro mě je taková situace velmi stresová a náročná. Opravdu nemám kapacitu na to, abych se za sebe rázně postavila. Nejvíce to zazlívám svému muži, který donekonečna opakuje, že tchyně chce pouze pomoct. Na tento argument jsem už vyloženě alergická. Ať chce pomoci, nebo to dělá vyloženě schválně, nepříjemné, omezující a trýznivé je to pořád stejně. Jestli to takhle půjde dál, brzy mi z toho přeskočí nebo se rozvedu. Tchyně se nikdy nezmění a pořád bude mít potřebu vměšovat se mezi mě, jejího milovaného syna a teď už i vnuka.

Martina, 35 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.