Jako zkušená matka, která doma už dva huberťáky měla, bych pubertu své dcery měla hravě zvládnout. Opak je však pravdou a se svou dospívající patnáctiletou dcerou si jdeme vzájemně velice tvrdě po krku. U dvou starších dcer si takové výstupy a problémy opravdu nevybavuji a i když sem tam nějaké menší problémy byly, s tím, jak se chová naše nejmladší dcera je to absolutně nesrovnatelné.

ilustrační foto / Freepik

Nejmladší dcera byla vždy učiněný andílek. Ukázkově klidné dítě, které bylo až podezřele hodné. Tyto rysy má zkrátka v povaze, protože naše výchova opravdu není nijak přísná natolik, aby dítě poslouchalo na slovo z důvodu strachu. To v žádném případě. Teď v pubertě ji ale nepoznávám. Je neustále protivná, pořád lže, ty její hysterické výlevy slyší celý panelák, absolutně nefunguje ani doma ani ve škole, odmítá s námi mluvit, jsou na ni stížnosti ze všech stran, krade peníze, o víkendech neleze z postele dříve než na oběd, je až přehnaný bordelář, zákeřná je čím dál více a ten její kyselý obličej už nemůžu ani vidět. Jsem si vědoma toho, že jako matka bych měla mít více nadhledu a nepoddávat se tolik emocím, ale zrovna teď svou dceru nesnáším. Doslova. Když jsem se s tím svěřila manželovi, vyletěl na mě, že bych se měla jít léčit, protože toto žádná normální máma nevypustí z pusy. Já už mám ale nervy tak na pochodu, že nejsem schopná podívat se na dceru s pochopením či zalíbením.

Je to k zbláznění. Neustále otrávený obličej, věčné protáčení očí, nepochopitelné výbuchy smíchu přímo do obličeje komukoliv, včetně prarodičů a hlavně ve velmi nevhodných situacích. Ten neskutečný svinčík je také kapitola sama o sobě a to, že nikdy neplatí nic, na čem se chvíli předtím domluvíme, už ani nezmiňuji. Neposlouchá, odmlouvá, nedodržuje absolutně žádná pravidla, s potěšením mě ignoruje, s ničím nepomůže a vše vždy jen komplikuje. Já chápu, že pubertu asi nejde přeskočit, ale někdy mám pocit, že jsem na pokraji nervového zhroucení.

Když o tom mluvím s kamarádkami, potvrzují, že je to přes čáru. Jejich stejně staré ratolesti rodičům až tolik nezatápí a když jim vyprávím, co se děje u nás, jsou si jisté, že přeháním. Nepřeháním ale ani v nejmenším. Celá rodina je z naší nejmladší na prášky a tohle už trvá skoro rok. Manžel je toho názoru, že to zkrátka musíme vydržet a přežít. Já ale nevěřím tomu, že se s tak otřesným chováním nedá dělat něco aktivně. Je ale také pravda, že kdykoliv zvednu hlas nebo něco přikážu, všechno se jen zhorší. Dcera pak práská dveřmi, ječí v pokoji, odmítá chodit ke stolu a je celkově nepříjemnější než běžně.

Nevím, kde jsme s manželem udělali chybu a už vůbec nechápu, jak mohou být dcery až tak rozdílné. S těma dvěma staršíma to byla brnkačka, ale teď je to doslova peklo. Vše se už začalo nehezky odrážet také na mém zdravotním stavu. Vyskakuje mi tlak, buší mi srdce, pořád mě bolí hlava a jen co dcera strčí klíče do zámku, už mám žaludeční nervózu. Chtěla bych, aby věděla, že i v takto náročném období ji mám přece jen ráda, ale ona neposlouchá nic z toho, co říkám, a nevšimne si ničeho, co pro ni udělám. Jestli to tak půjde dál, s největší pravděpodobností se budu muset poohlédnout po odborné pomoci. Ještě ale nevím, pro kterou z nás…

Romana, 44 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.