Do naší malé kanceláře o šesti lidech nastoupil nový kolega. Celkově je takový jednodušší a byl přijat na drobnou administrativní práci a různou výpomoc. Není ale jednodušší v tom smyslu, že by nerozuměl tomu, co se po něm chce, nebo co mu říkáme. Proto dost dobře nechápu, proč na naše opakované prosby na adresu jeho nesnesitelného zápachu nereaguje.

ilustrační foto / Freepik

Být s takovým člověkem v malé kanceláři je opravdu za trest. Zápach, o kterém kolega tvrdí, že jej necítí, je skutečně nesnesitelný. Kolega má jednak velice špatný chrup, takže zápachem z úst a žlutými hlenovitými slinami nalepenými na rtu to všechno jen začíná a vše dorazí tím, že si dostatečně často nepere oblečení, nemyje si moc vlasy a obličej si vodou také neopláchne jak je rok dlouhý. Prý mu stačí si oči ráno jen promnout.

Přítelkyni pochopitelně nemá, bydlí s maminkou a podle jeho vyprávění se tam asi obecně musí hodně šetřit. Vodou, pracími prostředky, uklízecími prostředky, atd. Přesně podle toho ale pak kolega také vypadá a zapáchá. Už mockrát jsme jej prosili, aby se zápachem něco udělal, ale on se vždy jen usměje a tvrdí, že nic necítí. Prý si vše jen vymýšlíme a zveličujeme to.  

Situace ale začíná být opravdu kritická, protože nám v kanceláři rapidně ubylo klientů. Když jsme rozesílali informativní dotazník o tom, proč nás klienti nenavštěvují, cíleně jsme tam položku o jistém diskomfortu zakomponovali. Klienti potvrdili, a podotýkám, že velice slušně, že neochota navštěvovat naši kancelář skutečně tkví v tomto problému. Je to však patová situace. Nejdříve jsme se kolegovi snažili problém jemně naznačit. Nereagoval. Pak jsme mu to slušně, ale již přímo sdělili. Zase nereagoval. Když už nás zápach začal omezovat a výrazně obtěžovat, nebrali jsme si servítky. Vše pořád na slušné bázi, ale jasně a polopaticky jsme problém argumentovali. Nabízeli jsme dokonce i nějakou finanční spoluúčast třeba na využití nějaké veřejné prádelny, nebo že přispějeme na nákup kosmetiky, parfémů, mýdel, atd. Nic. Všechno bylo odmítnuto a kolega si prostě trvá na tom, že žádný zápach není. On ale je. A velmi znatelný, obtěžující, nepříjemný, čpavý a komplikující celkový chod naší kanceláře.

Náš problém jsme probírali také s naším vedením. A zase marně. Nic se nestalo. Náš pan ředitel se kolegovi diplomaticky o zápachu zmínil, ale víc nic. Náprava veškerá žádná. S kolegy už jsme nápady vyčerpali a nevíme si rady, jak postupovat dál. Samozřejmě, že takový citlivý problém asi není důvod k propuštění, ale my ostatní tím jeho postojem dost trpíme. Kolega, kterého mám moc ráda a se kterým v kanceláři sedíme dlouhá léta, už dokonce sám odchod zvažuje. A to mě mrzí. Proč by měl odcházet člověk, který je se svou prací spokojený a který za nic nemůže? Jak to, že člověk, který naši kancelář skoro zamořuje, může zůstat a člověk, který ji z nuly pomáhal budovat, zvažuje odchod?

Celé je to postavené na hlavu a ta kolegova neochota připustit, že má problém, který se dotýká všech, mě začíná pořádně vytáčet. Přijde mi to dost sobecké a celý tento problém je šíleně nepříjemný. Vím, že k lidem, kteří jsou trošku jednodušší, by měl člověk přistupovat s respektem a pochopením, ale když dotyčný není ochoten ustoupit ani o kousíček, je to pak velice těžké.

Eva, 40 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.