Vždy jsem byla zvyklá na to, že v naší rodině peníze nikdy moc nescházely. Moji rodiče vlastní malý hotel, který generuje velice dobré peníze. Hotýlek jsme měli, co já pamatuju. Naši se do tohoto typu podnikání pustili velice brzo a já i moje sestra už jsme se do toho narodily. Nemůžu říct, že by naši byli na peníze nebo že by měli nějaké snobské sklony, ale přece jen jsou finančně někde úplně jinde, než běžný vzorek populace. Do bytu, ve kterém jsem s přítelem skončila, je tak nemůžu pozvat ani náhodou. Výmluvy už mi ale postupně docházejí.

ilustrační foto / Freepik

Ve vztahu jsem se svým přítelem už hezkých pár let. Máme teď roční dítě a plánujeme svatbu. Dokud jsme žili v nádherně vybaveném podnájmu, s návštěvami nebyly žádné problémy. Byt byl v lehce luxusní čtvrti, vybavený tím nejmodernějším a nejlepším zařízením. Uznávám, že na to si člověk rychle zvykne. Kdykoliv k nám někdo přišel, chválou nešetřil. Všechny návštěvy obdivovaly, jak si žijeme. Byl to však ale pořád jen podnájem, který jsme si nevybavili my sami, nýbrž pan majitel. To on byt tak nádherně zařídil, my se už jen nastěhovali a platili poměrně vysoký nájem. Teď však pan majitel byt potřeboval pro svou dceru a přesně ve stejnou dobu zemřela i přítelova babička, po které zůstal byt. Ten jsme dostali my.

Nechci být jako nevděčná a rozmazlená holka, ale za ten byt se nehorázně stydím. Všechno je děsně staré, zdi ošklivé, pokoje sice velké, ale zatuchlé, oprýskané, oranžové lino sem tam vytrhané, dveře z pravěku, nábytek jako v muzeu a ty pachy v bytě jsou také velice nepříjemné.  Ano, máme nějaké peníze na obnovu, nové vybavení či rekonstrukci, ale vše najednou nejde. Musíme modernizovat postupně, protože na všechno najednou peníze opravdu nejsou. A když něco nového do bytu koupíte, stejně z toho nemáte dlouho radost, protože ten starý celek je šílený a nic nového se tam zatím nehodí. Kdybychom vymalovali, bylo by to jako pěst na oko, protože ke stávajícímu zbytku moderní výmalba vůbec nesedí. A tak je to v tom bytě prozatím se vším.

Od našich si žádné peníze brát nechci a tvářím se tak, jako že žádné ve skutečnosti ani nepotřebuju. Reálně jsem však z babiččina bytu totálně nešťastná a žádné návštěvě jsem zatím nedovolila, aby překročila náš práh. Když se naši nebo sestra chtějí vidět s malým, scházíme se u nich. Nikdy ne u nás. Jen při představě, že by k nám přišli a viděli, jak teď žijeme, se mi dělá citelně zle. Vím, že by asi nic neřekli, ale byli by v šoku a uvnitř sebe by nad naším bydlením ohrnovali nos. Snažili by se mi asi i peníze podsunout, darovat, atd., ale to já nechci. Nechceme jim nic dlužit.

Jelikož se naši můžou s malým vidět kdykoliv, zatím k žádné vyostřenější rozepři ohledně návštěv u nás, nedošlo. S kamarádkami už je to trošku horší. Ty jsou zvědavé a rády by přišly, ale já se vždy na něco vymluvím. Nechci, aby viděly, jak žijeme. Jednoduše se za naše dosavadní bydlení stydím a není mi vůbec příjemné, jak žijeme. Partner to jako muž tolik neřeší a dívá se dopředu s tím, že se to prostředí jednou změní. Je rád, že jsme ve svém a spolu, ale já v tom bytě žádný pocit štěstí nezažívám.

Tereza, 29

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.