Žijeme v době, kdy je všechno považováno za normální. Děti mají dvě mámy, dva táty, je prý úplně jedno, jste li holka, kluk, muž, nebo žena. Všechno má být na stejné úrovni. Já osobně pro to pochopení nemám, nicméně vím, že se to děje a nemám potřebu s tím bojovat. Můj muž, voják z povolání, je však striktně proti těmto novotám. Zastává tradiční modely rodiny, je disciplinovaný a náročný k sobě, i k ostatním. Na tyhle moderní pokroucenosti se dívá s opovržením a nepřijde mu to normální.

ilustrační foto / Freepik

Proto když přišel náš syn s tím, že hodlá podstoupit přeměnu pohlaví, tedy z muže na ženu, byl to začátek konce.

Všude se dočítám, jak je vůči těmto přeměnám společnost shovívá. Že moderní lidé nemají problém mezi sebe tyto trans jedince přijmout. I sami ti, kteří se narodili ve špatném těle, mluví o tom, že se nikdy nesetkali s nepochopením. U nás tomu tak však nebylo. Bylo to přesně naopak. Náš syn, úspěšný student vysoké školy, přitažlivý muž, můj chlapeček. Tak právě on se narodil do špatného těla. Nikdy jsem u něj nepozorovala, že by se cítil ve své kůži špatně. Nikdy neměl nouzi o přízeň slečen. Dokonce žil i velmi promiskuitním, avšak bezpečným a ne riskantním životem. V životě by mě nenapadlo, že se bude chtít stát ženou. Nechci mluvit o problematice jako takové, o přeměně jako takové, o problémech, které to všechno s sebou nese. Já jsem máma. A tak mi záleží jen na tom, ať je moje dítě šťastné. Jestli jako Filip, nebo Míša, je mi upřímně řečeno fuk. Ale můj manžel to neunesl. Od té doby je všechno špatně.

Pije, je agresivní, nešťastný, zlomený a nehodlá se absolutně smířit s tím, že jeho syn, ztělesnění disciplíny a mužnosti, bude najednou nosit dámské šaty, chodit s muži a ronit ženské slzy. Syn už přeměnu pohlaví dotahuje do finiše, takže z něj brzy bude skutečně žena se vším všudy. Čím dál to postupuje, tím je to doma horší. Manžel vyhodil bez pardonu syna z domu. Vymazal jeho číslo z mobilu, uklidil jeho fotky. Já jej na kolenou prosím, aby si dal čas, aby to vstřebal, aby nebyl tak tvrdý. Ale je neoblomný. O našem synovi mluví pohrdavě a až s viditelným odporem.

Jak tohle přestát? Je nějaká šance, že se vše vystříbří a manžel synovo rozhodnutí přijme? Rozbilo nám to vztahy na cimpr campr a synovo jméno se doma vůbec nesmí vyslovit. Neznám nikoho s podobnými zkušenostmi a tak se ptám, zda je vidina šťastného konce.

Šárka, 49 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.