S mým přítelem jsem se seznámila v práci. Nastoupila jsem k němu jako jeho asistentka. On, coby vysoce postavený manažer, mě velmi okouzlil. Chvíli jsem odolávala, ale nakonec jsme se přece jen začali scházet. Dnes už tvoříme pár více než rok a já jsem z firmy odešla.

foto / Freepik

Můj přítel je skvělý, pozorný, hodný, mužný, empatický i schopný. Má ale jednu obrovskou vadu. Je to učebnicový mamánek. Absolutně nechápu, jak může mít muž takovéto dvě tváře. Na jednu stranu manažer velice úspěšné firmy, který má pod sebou několik desítek lidí a na stranu druhou truhlík, který si sám neumí vybrat ani svetr. A to bez legrace. Už několikrát jsem byla přímým svědkem toho, jak přítel v kabince volá své mámě a ptá se jí, k jaké barvě košile by se přiklonila ona. Dotaz po telefonu proběhl i přesto, že já jsem stála přímo před kabinkou.

Víceméně stejně je to se vším. Můj partner bez své matky není schopen rozhodnout téměř nic. Ke všemu vždy doplní, že se zkusí poradit s matkou, že se zeptá mámy, že uvidíme, co na to matka, že počkáme, až co máma na to. Totéž se stalo i v souvislosti s naším společným bydlením, které navrhnul. Vzal mě na večeři a oznámil mi, že po poradě s matkou došel k závěru, že už bychom spolu mohli začít bydlet. Nejdříve mě zalila vlna radosti, protože ač se to zdá jako bláznovství, mám svého partnera opravdu moc ráda. Je to pro mě rozhodně osudový muž a nechci se ho vzdát, ale z prvotního nadšení jsem se rychle vzpamatovala a bydlení jsem odmítla. Partner to očividně nečekal a pohádali jsme se. A to dost ošklivě. Týden jsem ho pak neviděla a neslyšela o něm. Poté, co jsme se udobřili, z něj pochopitelně vypadlo, že byl celou tu dobu u matky.

Od té doby dotaz na společné bydlení padl ještě několikrát, ale já to vždy zahraju do autu. Jsem si jistá, že bych s ním strašně ráda bydlela a žila, ale jeho matku nejsem schopna rozdýchat. To jeho mamánkovství je něco tak odpudivého, že si to vedle něj nakonec reálně představit neumím. Občas koketuju s tím, že bych to přece jen zkusila, ale pak partnera slyším telefonovat s matkou a rychle mě to přejde.

Okolí mě dost často upozorňuje na to, že je mi už přes třicet a měla bych se konečně usadit a neblbnout s nějakým mamánkovstvím. Považují to za malichernost a občas mám pocit, že mě podezírají z toho, že celou věc nafukuju. Jsem si ale jistá, že takto to není. Ta fixace na matku je skutečně těžce přes čáru a chvílemi mi to přijde až perverzní. Neumím si představit, že by to někdy v budoucnu byla moje tchyně. Zároveň ale asi také trochu doufám v nějakou změnu. Naivně čekám, že po všech těch našich rozhovorech příteli třeba dojde, že takhle to do budoucna fungovat nemůže. Nějaké docvaknutí skutečnosti se s největší pravděpodobností ale konat nebude. Nejvíc mě na tom mrzí, že když nejde o jeho mámu, je to ten nejbáječnější muž a život bez něj si neumím představit. S ním však kvůli ní také ne.

Ilona, 31 let