Je pravda, že s mým manželem jsme měli děti velmi brzo. Chtěli jsme to tak. Děti máme malé. Klukům jsou čtyři a dva roky. Chtěli bychom již brzy další děťátko, protože jsme oba vyloženě rodinné typy. To je ale věc jiná. Rozhodla jsem se s vámi podělit o to, jak protivné je, když se na vás okolí a lidé obecně dívají jako na nějaký exemplář z blázince, nebo jak to vlastně nazvat. Všichni mají problém s naší alternativní výchovou.

foto / Freepik

My vychováváme děti moderními metodami. Samozřejmě, že pro ně chceme to nejlepší, ale hnusí se nám ty středověké a hloupé krutosti. Proč na děti křičet? Proč je pohlavkovat? Proč tresty? Proč zákazy? Proč hranice a mantinely? Vynucování si něčeho? K čemu to všechno je dobré? Ani jeden jediný z těchto nástrojů nefunguje. Všichni donekonečna omílají, že i jejich rodiče je tak vychovávali a všichni přežili. Ano, možná přežili, ale dnes chodí se sklopenou hlavou do práce, jsou bez názoru, vždycky zapadnou do šedého davu a nikdy nedokážou být silnými osobnostmi. Takže to vlastně říkají správně. Oni přežívají. Tohle ale my pro naše děti v žádném případě nechceme. Chceme pro ně lepší budoucnost. Chceme, aby se uměli spoléhat sami na sebe, aby si věřili, věřili ve své schopnosti a vědomosti, aby se nebáli vybočovat a uvědomovali si vlastní ohromnou hodnotu. Aby se sebou nenechali zametat a neudělali vždy poslušně to, co jim domnělé autority přikážou. A proto v nich svobodné bytosti a silné osobnosti rozvíjíme už teď. Od plenek. Chtějí spát v naší posteli? Ať tam spí. Nechtějí večeřet? Mají k tomu jistě své důvody, které přece nebudu arogantně ignorovat. Poprali se? Rozumně, jako se sobě rovným parťákem, o tom pak dlouze diskutujeme. Vždycky dojdeme ke kompromisu. I ten dvouletý chápe, že to a ono není správná volba. To vše sice až po domluvě a vysvětlování, ale nemusím mu nalívat do hlavy od rána do večera příkazy. Vždy dám dětem na výběr. Ony nejsou hloupé. Mají své silné charaktery a dokážou si správně určit, co je pro ně vhodné a co ne. Ale většina konzervativní společnosti na to nikdy nepřijde, protože jede pořád v zajetých kolejích. Tedy samé musíš, nesmíš.

Ale na nás si ukazují jako na blázny a mají nepředstavitelnou obavu o to, aby kluci nebyli rozmazlení. A proč by měli být? Mají hranice, ale sami k nim dojdou konstruktivní diskuzí se mnou, nebo s manželem. Vždy a v každé situaci s nimi diskutujeme, klademe otázky a oni odpovídají. Bez problémů všechno funguje, jen to chce víc trpělivosti a empatie, na kterou dnešní společnost nemá čas.

Veronika, 27 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.