Když jsem se poznala se svým mužem, obdivovala jsem, jak galantně, zdvořile a láskyplně se chová ke své mamince. Otec od nich odešel, když byl můj muž ještě dítě. Od té doby byla jeho máma na vše sama. Snažila se svému synovi vynahradit také otce, pochopitelně. Ale všeho moc škodí.

foto / Freepik

Když jsme spolu ještě teprve chodili, byla ke mně vždy velmi milá a vstřícná. Nepozorovala jsem žádnou zášť a vždycky se mi zdálo, že je spokojená s tím, jakou si její syn našel partnerku. Můj dojem umocnila i tím, že nám platila celou svatbu. Z peněz, které za léta štědrého výživného, našetřila. Pak se ale začaly objevovat drobnější faktory, které mě měly upozornit na to, že jejich vzájemná fixace je za hranou. Když jsme se vrátili ze svatební cesty, seděla u našeho kuchyňského stolu a luštila křížovku. Na sporáku bylo připraveno jídlo. Tedy, nejen že měla klíče a já to nevěděla, ale už mi začala suverénně úřadovat v mojí kuchyni. S manželem jsem si okamžitě šla promluvit. Na můj dotaz, proč má klíče a jakto, že o tom nic nevím, mi bylo jen opáčeno, že tohle je přece běžné. Že je vždycky lepší, aby i někdo další z rodiny měl náhradní klíče. A oběd? Chtěla jen být milá. Tehdy mi to ještě přišlo jako logické a celkem přijatelné vysvětlení.

Ale sotva tchyně odešla, už visela s manželem na telefonu. Veškeré vybalování tedy zůstalo na mně. Když jsem naznačila, aby už manžel končil, dal mi jen pusu a naznačoval posunky, že se prostě jen dlouho neviděli a při její návštěvě si toho také nestihli moc říct. Nestihli? Vždyť tady seděla přes čtyři hodiny. A kolotoč se rozjel. Kdykoliv jsem se vrátila z práce, seděla u nás. Vyvářela manželovi jako divá, nebo mu dokonce přinesla jídlo z domu. A on u ní vděčně dřepěl a cpal se tím, co matinka navařila. Moje obědy? Zůstávaly netknuté na sporáku. Začala mi celou domácnost utvářet k obrazu svému. To se mi samozřejmě nelíbilo. Když jsem se ohradila, bylo mi vždy řečeno, ať si to neberu osobně.

Kdykoliv jsem potřebovala někam odvézt, manžel téměř nikdy nemohl. Vždycky někam vezl svou matku. Vždycky se jí záhadně udělalo špatně v momentě, kdy jsem já něco potřebovala. Začalo být jasné, že jí manžel dává přednost přede mnou. A pokračovalo to vesele i dál. Byla u nás pořád. Měla jsem dojem, že moje tchyně už snad ani neodchází domů. Kdykoliv jsem se třeba líčila v koupelně a nadšeně vyprávěla o tom, že jdeme s mužem na večeři, začalo se jí buď špatně dýchat, měla migrénu, nebo třes v rukou. Synáček ochotně přispěchal, odvezl ji domů a pro jistotu u ní zůstal přes noc, no samozřejmě. Začínala jsem být zoufalá.

Když jsem s pláčem svému muži svěřila své pocity, vyjel na mě, že jsem majetnická. Proč prý nedokážu pochopit, že matka má jen jeho. A doma začalo být dusno. To já jsem byla osočována, že proti ní pořád něco mám, že to já si na ní něco hledám. Připadala jsem si bezmocná. Můj muž měl na všechno argument. Když zaprala všechny moje odvážnější kalhotky, tvrdil mi, že prostě jen chtěla pomoci s prádlem. Když vyhodila k popelnicím moje podklady do práce, chtěla mi prý jen pomoci s nepořádkem v papírech. To už jsem začínala být v koncích. Ostře jsem se už proti ní ohradila, ale ona začala plakat a můj manžel se postavil na její stranu.

S manželem se o tom nedá mluvit, nevěří mi. Tchyně ho vždy dostane na svou stranu. Ale ona mě dusí. Tohle se dál nedá snášet. Nedokážu si teď však představit, že bychom se měli tak brzy po svatbě hned rozcházet. Já svého muže miluju, ale nechápu, že jsem na jeho mamánkovství nepřišla dřív. Teď nevím, jak z toho ven a před každým příchodem domů se mi úzkostí svírá hrdlo. Když je dva vidím spolu, otevírá se mi kudla v kapse. Na ten jejich extrémně blízký vztah jsem už poměrně alergická. Ale hlavně mám obrovský strach, že tenhle boj nikdy nemůžu vyhrát, když to tak pozoruju.

Zuzana, 29 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.