Oblíbila jsem si jeden zapadlý kout naší země. V příhraniční části mezi Krkonošemi a Jeseníky přímo na hranicích s Polskem leží Orlické hory. Rozkládají se od okresu Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí po Náchod. Přírodní krajinná oblast čítající plochu 204 km2 s nejvyšší horou Velká Deštná (1115 m.n.m.) jsou mi místem velmi blízkým.

Horská oblast podstatně méně frekventovaná nežli obě sousední pohoří je zároveň přírodní rezervací. Dne 28. prosince 1969 byl tento kousek naší domoviny oficiálně vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí. Na jejím území se nacházejí:

- 2 národní přírodní rezervace

- 13 přírodních rezervací

- 6 přírodních památek

Hluboká a strmá údolí, typická pro orlické vrchy i pro toky zdejších řek si naši ochranu právem zasluhují. Poklady jako Divoká Orlice protékající od Trčkova až po Zemskou bránu, vytvářející po 29km státní hranici nebo Zdobnice, Říčka, Bělá, Kněžna, Olešenka a Zlatý potoky, zaoblené hřbety tvoří charakteristický ráz krajiny. Prameniště těchto řek, ležící na svazích hlavního hřebene, dnes představují ostrůvky nejzachovalejších přírodních biotopů, které sestupují z hor do podhůří lesnatými údolími. V jejich závěrech se nachází celá řada pramenišť a podmáčených horských luk. Fragmenty původních porostů najdeme v národní přírodní rezervace Bukačka a Trčkov a v přírodních rezervacích Sedloňovský vrch, Pod Vrchmezím a Černý důl. Jelení lázeň a U Kunštátské kaple jsou vrcholová rašeliniště se bohatou květenou a zvířenou. Údolíčka posetá malými vesničkami, roztroušenými osadami, samotami posázenými v horských stráních nenechávají nikoho na pochybách o patřičnosti vyhlášení tohoto místa chráněnou oblastí.

Orlické hory se pro mě staly jedinými horami, kam jsem se naučila jezdit v kterémkoliv ročním období. Výtečným zázemím se pro nás stala Orlická chata, ležící mimo hlavní cestu, schovaná v lese a přitom čnící na samém vrcholku kopce mezi Čihákem a Bartošovicemi. Zde se pravidelně mnohokrát do roka konají naše malá soukromá doslova česko-moravská setkání s přáteli. Avšak nejen díky svým přátelům, za kterými sem často jezdím, jsem měla štěstí objevit kouzlo hor ve všech jejich proměnách. Nepočítaných proměnách.

Zamilovala jsem si kouzlo jara, poetického jako ve všech končinách přírody, znovu věčně evokující nové začátky a znovuzrození. Jaro s nesměle volajícími, věčně hladovými mláďaty. Lesy křičící životem, který teprve nabírá svoji sílu.

Zamilovala jsem si proměnu a podobu léta, kdy luční květiny pokryjí v mnohospektrální zelené, zvonkově fialové, lučně žluté širé stráně kopců i luk, jež jsou lahodnou domovinou pasoucímu se skotu. Horký letní vzduch se vlní v mírném větru a vybízí nabídnout tvář dalšímu přívalu slunečního proudu.

Zamilovala jsem si chladný podzim, kdy ranní mlhy dlouho leží v údolí a líně se zvedají se slábnoucím slunečním paprskem vzhůru, nesoucí v sobě vzduch jiskřivější než Divoká Orlice. Podzim barvící lesy tisíci odstíny.

A zima! Miluji zdejší zimu. Dokonce jsem objevila taje proměn zimy. Od třeskutých mrazů s kulisou zářivého sněhu, nečekaných přívalů nových sněhových vánic, i jemného poletování tolik očekávaného prašanu. Noci, kdy kouř od úst prozrazuje více než teploměr, na kolik stupňů pod nulou se sesunul sloupec rtuti, a obloha je černá jako káva a hvězdy na nebi září ve svých nebeských seskupeních jasněji než pouliční lampy.

Mám rada vytrácející se zimu pomalu končící, slábnoucí, kdy sníh se ztrácí před očima, tající kry plující řekou stále drobněji, řidčeji.

Sjezdovky Orlických hor jako Říčky, Deštné, Zdobnice nebo Čenkovice jsou zejména na Moravě vyhlášené. Osobně jsem si oblíbila mírné svahy Českých Petrovic - 4. největší lyžařské středisko v Orličkách s mimořádným zázemím. Na zajištění lyžařského servisu by nebylo až tak nic výjimečného, kdyby se nejednalo o nově postavené, dřevěné sruby. Moderní, luxusní přitom tradiční dřevostavby si svým vzhledem i atmosférou podmaní každého.

Během jarních a letních měsíců jsou střechy srubů porostlé trávou, na které se pasou malé tmavé kozičky.

Petrovické svahy jsou příhodnými více pro hrátky nové lyžařské kousky než zkušené borce. Svahy skvělé pro děti a jejich první lyžařské pokusy. Orličky skýtají širé možnosti, zdaleka nejen pro sjezdové lyžování.

Milovníci běžek zde mají otevřený ráj. Kdo ráno vystoupá na Masarykovou boudu na samém vrcholku hor ležím na polských hranicích, bude-li mít krásné počasí, během jediného dne může po hřebeni přeběhnout celou hlavní část pohoří.

Ani léto nezůstává pozadu se svojí atraktivní nabídkou. Místní turistické trasy i cyklotrasy, s různými stupni obtížností, výtečně značené, jsou stejným rájem i přírodním skvostem turistů a milovníků horské cyklistiky. Avšak nejen sportovní nabídka je pestrá.

K návštěvě lákají také kulturní a historické památky. Ze zámků jmenujme například Opočno, Rychnov nad Kněžnou, Častolovice a Doudleby nad Orlicí. Mezi nejnavštěvovanější zříceniny hradů patří Potštejn a Litice, Žampach a Lanšperk. Za zmínku stojí poutní místo Homol, kostelík v Liberku nebo ve Velinách a barokní kostel v Neratově .

Během války zničený neratovský kostel se při dlouhodobě probíhající rekonstrukci mění v obdivuhodnou historickou památku. Svou výjimečností se stále častěji stává místem poutním i svatebním. Barokní kostelík beze střechy stojící na malém kopečku je romantickým, přímo pohádkovým místem s oltářem doslova pod otevřeným nebem. Další turistickou zajímavostí jsou vojenská opevnění českých hranic, zbudovaná z nesmírné píle a houževnatosti zdejších obyvatel koncem 30. let 20. století před vypuknutím 2. světové války na obranu vlasti proti nebezpečí ze strany nacistického Německa. K nejnavštěvovanějším pevnostem patří Bouda, Dobrošov a především několikakilometrová podzemní pevnost Hanička.

Koutem mým nejoblíbenějším zůstávají Bartošovice v Orlických horách.

Historické prameny hovoří o této vísce jako o největší znovuosídlené vsi na Záhoří v údolí Divoké Orlice při česko – polské hranici položené 570m.n.m.

Bez pohledu do místní kroniky bych o Bartošovicích řekla, že jsou drobounkou vesničkou ukrytou v údolí hor s Divokou Orlicí, deroucí se korytem k Zemské bráně pod Pašeráckou lávkou korytem dál a dál až k soutoku s Tichou Orlicí.

Bartošovice jsou vesničkou kde v usedlosti žila (aniž jsem to dlouhá léta tušila) prababička mých dětí. Jsou místem, kam mne snad náhoda zavedla. Místem, kde lišky dávají dobrou noc. Zapomenutý kraj v cípu státních hranic malebný, drsný i laskavý.