Můj šéf

"Ušlechtilé povahy námaha dále rozvíjí." Seneca

Kdysi jsem měla šéfa, na kterého nelze zapomenout. Chodil většinou bez ponožek, vlasy jak vrabčí hnízdo, nepadnoucí plášť s příliš krátkými rukávy. Vyjadřoval se jadrně a bez servítku řekl každému, co si myslí. Snad nejvíc mě pobavil, když v přátelské hádce s vedoucím jiného oddělení mu řekl: "Aby ses, ty neřáde, vys..t nemohl." Jako nestraník - rebelant měl plat vždy o dvě třídy nižší než jeho neschopný kolega - straník. Byl profesionálně velice zdatný, myšlenek měl moc, ale často každou jinde. Proto v době, kdy už se ostatní zaměstnanci chystali domů, stačil mě většinou lapit dřív, než jsem se stihla vyplížit ze dveří kanceláře. "Sakra, sviňsky jsem na tohle zapomněl," dorazil mne vždy svéráznou omluvou a podal mi papíry k nutnému vyřízení. Často, přečasto jsem snila o šéfovi jemnějších mravů i zevnějšku a ještě častěji toho svého v myšlenkách posílala do horoucích pekel.

Přišla nemoc, moje dlouhá nepřítomnost v práci, a tak ke starostem o zdraví přibyla obava ze ztráty zaměstnání. Znenadání se objevil ve dveřích nemocničního pokoje a místo kytky a uklidňujících slov burácivě spustil: "Jak dlouho si, podle vás, mám sám sobě dělat sekretářku? Stohy papíru mi až převracejí stůl, a ty Káči, co mě občas půjčí z jiných oddělení, stojí za ho..." Že jsem za to hanlivé slovo stála i já, jsme věděli oba. Ale nikdy mi to, když jsem se díky němu do zaměstnání vrátila, nedal ani pohledem najevo.

Po létech se naše cesty rozešly - odstěhovala jsem se a dlouho jsme se neviděli. Když však před Vánocemi padlo v kalendáři datum jeho narození, vždycky jsem si na něho vzpomněla. Dnes jsem ale zvedla telefon. "No do pr...., děvče, to mám radost, že vás slyším." Bože, jako by těch dvacet let odloučení ani nebylo... "Jste první, kdo mi dnes gratuluje. Ten parchant syn mě na chodbě ráno ani nepozdravil. Nejspíš ještě chrápal za pochodu..."

Slzy smíchu a dojetí se v té předvánoční atmosféře smísily a já tomu starému pánovi teprve teď dokázala říci, jak jsem ho vždycky měla ráda a vážila si ho. A jak jsem šťastná, že je živý a zdravý, a hlavně, že se vůbec, ale vůbec za ta léta nezměnil.

/Můj šéf: Libuše Čiháková

www.3lipy.wz.cz/

ADVENTNÍ VĚNEC

První adventní věnec pověsil v roce 1838 na začátku adventu hamburský teolog Johann Heinrich Wichlern nad dveře svého sirotčince. Na vyřezávaný dřevěný věnec dal každý den jednu zapálenou svíci. Pod něj umístil pokladničku, do níž mohli lidé házet peníze pro děti na Vánoce.

Dnes se místo 24 svíček pro každý adventní den dávají na věnec jen 4 svíce a každou neděli se zapaluje o svíci více. Jelikož dny se zkracují a tmy přibývá, postupné rozsvěcení svící na adventním věnci symbolizuje, že příchod Krista do života znamená nárůst světla, pokoje a radosti. Kruh vyjadřuje společenství a plameny světlo, které osvěcuje každého člověka.

Původní barva adventního věnce byla fialová - podle barvy kněžského roucha.V současné době se na věnce používají různé barvy. Základem věnce je jakákoli zelená dřevina - jedle, smrk, borovice. Adventní věnec bez svíček se zavěšuje na vstupní dveře. Adventní věnec se svíčkou se dává na stůl nebo zavěšuje nad stůl.

Adventní kalendář

Čárky křídou zaznamenávající v prosinci každý uplynulý den, či věšení 24 malých obrázků na zeď, se dají označit za předchůdce adventních kalendářů. První známý ručně vyrobený Adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář s malými barevnými obrázky přilepenými na lepence vyrobil v roce 1908 Gerhard Lang z Maulbronnu, který byl spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově. Tento „Mnichovský vánoční kalendář” neměl ještě otevrací okénka, ale na na počátku 20. století už Lang vydal první Adventní kalendář s malými otevíracími dvířky.

Tiskařská společnost Sankt Johannis vydávala náboženský adventní kalendář s biblickými verši za okýnky namísto obrázků.

Adventní kalendář slavil úspěch po celém světě, jeho úspěch přerušila druhá světová válka, ale po válce zase přišel jeho boom. U dnešních kalendářů se za okýnky skrývají nejen obrázky ala i pamlsky.

/Komentář o adventu: Hana Formánková/

Předchozí díly si můžete přečíst ZDE a ZDE