Eva byla zoufalá...

Měla pocit, že život nestojí za nic. Včera slavila narozeniny. Normálně by člověk řekl, že to je příjemná záležitost... Dárky, dort, posezení, všichni se člověku aspoň chvíli věnují... jenže u Čermáků to bylo jinak.

„Evičko, už jsi velká,“ začala máma a to bylo ještě dost dobré. Měla právě v ruce mini dort, na kterém zapálila dvanáct svíček, nesla ho opatrně z kuchyně, za ní šel táta a za zády držel nějaký balíček, „jsi velká, tak jistě pochopíš, že na velké oslavy není čas“.

Eva seděla v obýváku, na sobě sváteční šaty a ještě svátečnější náladu.

„Ty jsi zmalovaná!“ vyhrkl najednou táta a zamračil se.

„Nejsem, jen jsem si udělala oči,“ odpověděla žertem a zamrkala na něj.

„Oči už máš udělané od narození a ty šminky si jsi okamžitě umýt, nebo s tebou jinak odmítám být v jedné místnosti. Nejsi přece žádná štětka!“

Eva popotáhla.

„Ale Martine, Evička se nalíčila opravdu jen decentně, a je jen doma...“

„Ještě ji v tom podporuj,“ vykřikl táta, máchl rukou a... shodil dort mámě z ruky. Ten se rozplácl na novém koberci, vytvořil nevzhlednou hnědou hromádku a připomínal kravinec. Jen trošku líp voněl. Když otec uviděl co provedl, mámin úlek, Eviny uplakané oči, které se začaly pomalu rozmazávat, začal řvát o to víc, aby si snad nemyslela, že za něco může on :“Nedovolím, aby se moje dcera malovala! Co bude dělat, až jí bude třicet? Půjde šlapat chodník?“

„Ale Martine, troška stínů na očních víčkách ještě z žádné dívky nic takového neudělala...“

„Ale tak to může začínat,“ vybuchl otec, hodil zabalený dárek na pohovku a práskl dveřmi. Tím probudil Eviného malého bráchu, sotva tříletého Martínka který spal po obědě v pokojíčku.

A bylo po všem.

Martínek se probudil, máma musela za ním a Eva? Na tu zbyl úklid dortu z nového koberce. A večer se dozvěděla další jobovky. Máma nastupuje od nového měsíce do práce, ale protože získala místo ve vedlejší vesnici, péče o Martínka, tedy odvést ho do školky a vyzvednout ze školky je na... Evě. Ach jo.

Ne že by Eva neměla bráchu ráda. Má. Ale to neznamená, že chce prožít své mládí opatrováním ukňouraného a rozmazleného kluka... Copak se jí někdo ptal, když si ho rodiče pořizovali? Nikdo! To není od rodičů fér. Museli to přece plánovat, tak se aspoň mohli zeptat, jestli se s ním bude chtít dělit o pokoj! Nezeptali se. Před půl rokem jí ho tam nastěhovali, že už je velký. Jo velký! Kluk se dvakrát za noc budí, aby se vyčural, napil... to je jasné, že vždycky zavolá na Evu. Než si zvykla, chodila do školy s očima opuchlýma jako sůva. Občas taky zaleze k ní do postele, ani se nezeptá, a přitulí se... to bývá docela příjemné, je takový heboučký a upřímný, říká ji : „Mám tě moc rád, jsi moje milá sestřička!“ to jí vždycky dojme. Ale stejně ví, že on to říká je proto, že je mu v postýlce samotnému smutno, chce ji držet za ruku, mít jistotu. Nakonec ho chápe. Už ho ani nevyhání. Ale stejně by přivítala trošku soukromí.

No a tohohle špunta bude mít na krku den co den. A asi taky nákupy...prý už je velká. Zatraceně. Jak to je? Na hlídání kluka je dost velká, ale na to, aby si nalíčila oči, na to ne? Copak to je nějaká spravedlnost?

Povzdechla. Martínek plakal, a maminka ji poprosila, aby připravila večeři. Co jí zbývalo? Namazala několik chlebů s máslem, sýrem a zeleninou.

„Dnes byla dobrá večeře, že táto?“ pochválila ji nepřímo maminka, Martínek se veselil nad barevným talířem, moc se mu líbilo spojení zelených okurek, červeného rajčátka a žluté papriky. Stavěl si s kousky zeleniny jako se stavebnicí, a potom je s rozkoší baštil, cpal si je pěstičkami do pusy a vesele chroupal a při tom žvatlal : „Mňam, mňam!“. Pro bráchu by mohla připravovat jídlo každý den, napadlo ji.

„To, já bych radši něco vařeného, třeba guláš...“ odtušil otec a vůbec nepostřehl, jak tím svou dceru zranil....

Jednoho dne, když Eva vedla brášku ze školky, zastavili se na pískovišti vedle hřiště. Její spolužáci hráli volejbal, smáli se a bavili, ale ona za nimi nemohla, měla, stejně jako každý jiný všední den, v péči malého bratříčka, až do večerních hodin. Smutně se dívala na hrající si kamarády, složila ruce do klína a povzdechla: „Je mi souzeno být navždy jen chůvou... měla pocit, že život nestojí za nic. Taky sluníčko jako by svítilo nějak méně.

Člověk by řekl, co si naříká, vždyť vlastně o nic nejde... ale...

Příběh Evy jsem zapsala a vyšel v knize „Intimníček, aneb přepadla mě puberta“. Není vymyšlený, možná i teď se někde, v některé rodině odehrává stejný nebo podobný příběh.

My rodiče někdy svým dětem prostě někdy nechceme naslouchat, naložíme jim na bedra úkoly a povinnosti, které jsme setřásli ze svých ramen a ještě se tváříme, že je normální, aby se přizpůsobili.

Já vím, že to není lehké, ale přesto, zkusme jim naslouchat, pochopit jejich přání a touhy. Věřte, až zestárneme a budeme potřebovat jejich pomoc, oni nám laskavou péči vrátí (to by v tom byl čert, aby se něco zvrtlo!!)