Cesta osudů

Hráz, která překlenuje světy,

je hranicí, co nemá mezníky.

Po ní já tápu v pološeru,

ač rovná stále uhýbá,

kamsi do bezejmenných krajin.

Je příliš vyšlapaná,

Snad miliony stop zde zanechalo duši.

Je vůbec někdo, kdo osudy v ní tuší?

Jak mozaika, co střípek po střípku,

skládá příběhy.

Někdy jsou bez konce,

jiné končí u něhy.

Nekonečná studnice osudů,

ze které by se dalo číst

a Dekameron by byl jen nepopsaný list.

Ztracená, jak v temném oceánu,

či v bílé mlze, co opadá k ránu.