S manželem jsme si vždycky rodinu moc přáli. V tom jsme byli zajedno snad od okamžiku, kdy jsme se poznali. Osud nám ale nepřál a na vytouženého chlapečka jsme si museli pěkně dlouho počkat. Snažili jsme se skutečně moc dlouho, vyzkoušeli jsme leccos a i přesto jsem stejně rodila až těsně před čtyřicítkou. A teď mi dochází trpělivost i dech.

ilustrační foto: Freepik

Když máte miminko takto pozdě, není to úplně v pohodě. Málokterá maminka to asi přizná, ale holt jste zvyklí na svůj svatý klid, který jste do té doby doma měli. Před dítětem člověk není na nic vázaný, nemusí se dodržovat žádný striktní režim, nemusíte v noci vstávat a z kávy můžete od kamarádky přijít kdykoliv. To všechno se s miminkem pochopitelně změní, to je bez diskuze. Když ale dítě přijde až později, člověku se do toho všeho vpravuje mnohem hůře. Sama cítím, jak jsem úzkostná a jak na malého dohlížím bez přestávky. Každý jeho pád, každé bouchnutí, každé zabrečení až moc prožívám. Na to mě upozorňuje také manžel a já s ním bohužel musím jedině souhlasit. Ve svém vyšším věku jsem zkrátka na dítě fixovaná až moc, což není dobré ani pro jednoho z nás. Koneckonců to není dobré v souvislosti s celou rodinou. Mockrát jsem dala malému přednost před manželem a po jeho narození jsem o náš vztah nepečovala tolik, jako dřív. Zpětně jsem svému muži velmi vděčná za to, že to všechno vydržel a jsem zároveň moc ráda, že mě také jako jediný podporuje v tom, že už chci jít do práce.

Moje rozhodnutí není o financích. Není to tak, že bychom strádali. Naopak. Avšak já cítím, že můj alespoň poloviční úvazek by nám všem doma prospěl. Když jsem neustále jen doma, neumím vypnout. Nedokážu to. Zbytečně moc vše kolem malého řeším a pak jsou z toho jen rozepře. Samozřejmě mám tendenci syna také rozmazlovat, což je další minusový bod pro mě. A tak je to se vším a mateřství mi v mém věku vlezlo pořádně na mozek. Milionkrát jsem zkoušela najít si nějakou zálibu, zajít si s kamarádkou do divadla, číst si nebo jít cvičit, ale nic z toho mi nejde pořádně. Vždycky domů utíkám dobrovolně dřív, protože chci být s prckem. Je to můj středobod vesmíru a s péčí to jednoduše přeháním. Přesně proto bych šla alespoň na pár hodin ráda do práce.

Můj muž mi v tomto fandí a během mé nepřítomnosti by malého v pohodě obstaral. Je to báječný otec a jeho rodičovské schopnosti jsou ohromné. V okolí však nemám žádnou podporu a snáší se na mě jen hromy a blesky. Nikdo nerozumí tomu, proč chci jít do práce, když jsem u malého tak šťastná. Většina mě poučuje o tom, jak bude syn strádat, jak je na odluku od matky ještě maličký a že takový krok bude mít negativní dopady. Tyto nevyžádané rady mě stresují a mrzí mě, že se v naší společnosti tak málo respektuje nějaké rozhodnutí matky. Soudy na adresu matek jsou u nás oblíbenou disciplinou a já pořád nedokážu přijít na to, proč si někdo myslí, že do všeho může strkat nos a tasit na vás jednu nevyžádanou radu za druhou.

Ema, 42 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.