Když jsme se s mužem rozhodli založit rodinu, varoval mě, abych počítala s tím, že na děti budeme sami. Tehdy mi to přišlo jako scestný argument. Děti si přece nepořizujeme kvůli tomu, aby se nám o ně pak někdo staral. To jsem však byla ještě hodně naivní…

ilustrační fotografie: Freepik

Děti máme od sebe dva roky. Chlapečka a holčičku. Manžel většinu času tráví v práci a já jsem na děti už čtyři roky v podstatě úplně sama. Babičky ani dědečkové vůbec nefungují. Chápu, že mají ještě stále své pracovní povinnosti i aktivní život, ale že nebudou hlídat vůbec, to jsem opravdu nečekala. Kdykoliv je požádám, aby chviličku pohlídali, mají milion výmluv. Zůstávají přesčas, musí se vařit na víkend, vyráží se na výlet, je oslava s jejich přáteli, necítí se dobře, anebo se plánuje velký úklid. Pro to všechno mám při nejlepší vůli i pochopení, ale opravdu to musí trvat celé čtyři roky?

Občas jsem vyčerpaná, frustrovaná a připadám si vyhořelá. Neřeším nic jiného než děti a to mě trochu ubíjí. Když se chci o svá trápení podělit s manželem, téměř se mi vysmívá. Přece mi to říkal a jasně mě na to upozorňoval. Já jsem si ale do poslední chvíle myslela, že to nebude tak horké. Opak je však pravdou. Když už některá babička nebo některý děda pohlídá, vždy je to doprovázeno lamentováním a stížnostmi. Ani jeden z prarodičů se netají tím, že je hlídání našich dětí obtěžuje. Shodují se vždy i v tom, že nás, své děti už vychovali a teď si chtějí užívat svůj čas, na který mají nárok. Já jim ale nechci jejich čas brát, ráda bych prostě jen sem tam měla chvilinku volno nebo si zařídila ty nejnutnější věci. To však v naší rodině nejde. Jednou jsem matka, tak ať nekňourám a jedu jako všechny mámy. Každá to prý musí zvládnout a je na to kolem a kolem sama.

Abych byla spravedlivá, musím uznat, že prarodiče s dětmi překvapivě nemají chladné vztahy. Bude to pravděpodobně i tím, že společně trávíme mnoho času. Uznávám. Ale taková pomoc je mi k ničemu. Kdykoliv se hlídá, musím u toho stejně být a to je ten problém. Za celou dobu si nikdo z prarodičů nevzal děti třeba jen na jedinou noc, žádné hlídání o samotě na celé odpoledne, žádné procházky s kočárkem bez mé přítomnosti. Nic z toho, co znám od svých kamarádek se u nás nekoná a manžel to schvaluje.

To mě na tom trápí možná snad ze všeho nejvíce. Oba s mužem jsme jedináčci a musí mu být jasné, že bez občasné pomoci našich rodičů se zkrátka neobejdeme. On však zůstává nad věcí a tvrdí, že prarodiče žádné povinnosti nemají. Já si to ale nemyslím a přijde mi normální, že se prarodiče podílejí na výchově vnoučátek. Možná se ale změnila doba a já jsem si toho ani nevšimla. Nebo chci skutečně moc a něco na tom, že jsem rozmazlená, protože si přeji, aby prarodiče byli s dětmi i sami, přece jen bude.

Tereza, 29 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.