Kdo by neznal roztomilou Leontýnku, dceru rytíře Viléma Brtníka z Brtníku! Do pohledné dívky, vlastně víly, se musel zamilovat každý kluk (i rytíř). Představitelka Leontýnky, herečka a režisérka Dana Vávrová, se však už na konkurzu zamilovala do Jiřího Procházky, který ztvárnil Dlouhého Jendu. Dětská láska nevydržela, ale láska k herectví ano. Dana Vávrová se stala hvězdou českého i německého filmu, a přestože jí osud příliš nepřál, za svůj krátký život stihla po sobě hodně zanechat.

fotografie: se svolením České televize

Zamilovaná víla z Prahy

Dana se narodila 9. srpna 1967 v Praze do rodiny Vávrových. Její o čtyři roky starší sestra Hana je bývalá známá televizní hlasatelka a mimo jiné manželka populárního herce Karla Heřmánka, jehož příjmení převzala. Ale zpět k mladší Daně. Už od dětství jí bavilo hrát, a tak se sestrou Hanou navštěvovala dramatický kroužek a účastnila se hereckých konkurzů. Získávala drobné roličky v TV inscenacích, ale v roce 1977 zaujala oblíbeného režiséra Oldřicha Lipského, který ji obsadil do její první hlavní filmové role. Teprve devítiletá dívka ztvárnila pohádkovou postavu – vílu Leontýnku Brtník z Brtníku v hudební komedii Ať žijí duchové. Tato nezapomenutelná (a u nás možná její nejslavnější) role nastartovala malé velké herečce filmovou kariéru.

Dětský film s písněmi autorského dua Uhlíř-Svěrák slavila úspěch, a tak není divu, že následovaly další příležitosti proměněné v různě velké role v českých filmech a seriálech. A i když se někdy jednalo jen o „epizodky“, zahrála je ve snímcích, které se staly legendárními. Typickým příkladem může být rolička Haničky Sovové v téměř kultovní Nemocnici na kraji města nebo neméně proslulý seriál Arabela, v němž ztvárnila Červenou Karkulku. A nesmíme zapomínat ani na filmy – jen do roku 1980 si zahrála po boku českých hereckých es v rodinných komediích Věry Plívové-Šimkové Jak se točí Rozmarýny a Brontosaurus či v „cimrmanovském“ Kulovém blesku. Nebylo žádných pochyb o jejím talentu, o čemž svědčí i ocenění, která Dana získala. Za svůj výkon ve filmu Ať žijí duchové obdržela Zlatého dudka – hlavní cenu na národní přehlídce filmů pro děti v Ostrově nad Ohří a o tři roky později stejnou cenu za Brontosaura. Hvězda sympatické dlouhovlásky strmě stoupala.

Hvězda stoupá vzhůru

Na začátku osmdesátých let Dana nadále prakticky přestupovala z role do role a do toho započala studium na pražské Státní konzervatoři. A jako kdyby už tehdy přišly první signály z Německa, že právě tam se má další kariéra mladé české herečky ubírat, když dostala příležitost zahrát si v západoněmeckém seriálu Ein Stück Himmel (Kousek nebe) polskou Židovku Janinu. Tím se zviditelnila i v zahraničí; o to víc, že za svou roli dostala řadu ocenění. Ještě však stále žila v Praze a spolupracovala s televizí.

Plodný byl zvláště rok 1984, kdy si Dana zahrála v seriálech My všichni školou povinní a Bambinot. V témže roce se také mihla ve Formanově velkofilmu Amadeus, i když doslova jen mihla.

Z české hvězdy německou hvězdou

Polovina let osmdesátých. Přišel koprodukční seriál Johann Sebastian Bach a další nabídky ze zahraničí, až se v tehdejším Západním Německu usadila natrvalo. V roce 1986 si pak vzala za manžela o dvacet osm let staršího německého režiséra, kameramana a producenta Josepha Vilsmaiera.

Manželským svazkem vznikla trvalá spolupráce mezi oběma umělci. Zpočátku hrála Dana ve filmech, které Joseph režíroval, a později se sama začala věnovat filmové režii. V Německu jako herečka zazářila například v dramatu z roku 1988 Herbstmilch (Podzimní mléko) a oslnila i kritiky, protože získala několik zahraničních ocenění včetně Bavorské filmové ceny. Hrála v manželových dramatech z druhé světové války, ale točila i s jinými režiséry. Také si „odskočila“ do rodné země, aby si v roce 1989 zahrála v česko-německé verzi a posledním příběhu Pana Tau.

V křesle režiséra

Od druhé poloviny devadesátých let se Dana Vávrová zaměřila na režii. V roce 1995 debutovala dokumentárním snímkem, na němž spolupracovala s manželem. V roce 1997 natočila již samostatně ryze německé romantické drama Hunger – Sehnsucht nach Liebe (Hlad – touha po lásce) a o tři roky později navštívila Českou republiku, aby v ní zrežírovala rodinnou komedii Der Bär ist los! (Hurá na medvěda). Do filmu obsadila i několik českých herců, jako například Ivanu Chýlkovou, Naďu Konvalinkovou nebo svého švagra Karla Heřmánka a hudební složku svěřila Petru Hapkovi. Snad režisérka v kristových letech zavzpomínala na své filmové začátky a tímto počinem vzdala hold české předrevoluční tvorbě pro děti a mládež…

Režijním vrcholem Dany Vávrové je nepochybně německo-české drama z druhé světové války s názvem Der letzte Zug (Poslední vlak), které v roce 2006 režírovala společně se svým mužem. Ve snímku zobrazujícím transport berlínských Židů do Osvětimi si zahrálo mnoho českých herců i legenda slovenského filmu Juraj Kukura. Tento snímek se však bohužel stal i poslední režijní prací Dany Vávrové.

Pokud se ale vrátíme zpět na přelom století, herečka si v rozmezí let 1997 – 2002 zahrála celkem třikrát v úspěšném krimiseriálu Místo činu, který známe i z našich obrazovek. A také se dvakrát vrátila do českého filmu. Poprvé v roce 1999 jako maminka Marie v Drhově dramatu Početí mého mladšího bratra a o tři roky později jako Michaela Holubová ve Svátkově Zatracení.

Hvězda, která nehasne…

Slavný pár slavil úspěchy v pracovním i osobním životě. Vychoval společně své tři potomky – dcery Janinu, Theresu a Josefinu. Do spokojeného rodinného života však zasáhla krutá rána; Dana onemocněla těžkou nevyléčitelnou nemocí, které 5. února 2009 podlehla. Uznávaná herečka zemřela v bavorském Mnichově v kruhu svých nejbližších ve věku pouhých jednačtyřiceti let.

Dana Vávrová získala za svůj život celou řadu ocenění – kromě českých a německých filmových cen obdržela v roce 1996 i Spolkový kříž za zásluhy. V letech 1996 a 1998 se stala také oficiálním hostem na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. I když svět filmu ztratil jednu ze svých nejvýraznějších osobností, díky častým televizním reprízám některých pořadů si můžeme Danu připomínat v jejích nezapomenutelných rolích. A zvláště pak v těch dětských.

Ve stopách rodičů

V roce 2020 následoval Danu do filmového nebe její životní partner Joseph. Oba tvůrci po sobě zanechali dílo, které oslovuje i další generace diváků, a především své tři dcery, dnes již dospělé ženy, jež úspěšně kráčejí ve stopách svých rodičů. Všechny se věnují filmovému herectví a nejmladší z nich, Josefina, ta jako kdyby kouzelné Leontýnce z oka vypadla…

 

Napsal Lukáš Mucha

Zdroj: ČSFD.cz