Eva Brabcová alias Ebra již není žádnou neznámou spisovatelkou. Právě jí vychází v pořadí osmá kniha s názvem Žena s.r.o. (Eroika s.r.o.). Osobní stránky najdete na www.brabcova.com

První knihy vám začaly vycházet v roce 2001. Psala jste už dříve, nebo jste se okamžitě odhodlala k nabídnutí svých prvních pokusů do nakladatelství?

Já byla psavec už od dětských let. První radost z vydané pohádky v Mateřídoušce jsem oslavila jahodovým koktejlem. Tatínek mi z práce půjčoval psací stroj a já si na něm o víkendech přepisovala to, jsem za týden do svého bločku vytvořila. Dodnes mám v šuplíku schované příběhy, které jsem napsala nešťastná, že mě nechtěl Petr ze sedmé bé, nebo naopak přešťastná, že mě, sedmnáctiletou nohatou holku, medik Martin na to rande opravdu pozval… Občas se k těm zažloutlým listům s nostalgií vracím. Na jedné z dovolených jsem vymyslela „Papouška na smetaně“ a hned po návratu jsem se pustila do díla. Hrála jsem si s ním celý rok. Potom jsem začala hledat nakladatele, ale moje snaha nebyla hned úspěšná. Psala jsem dál, zatímco rukopis Papouška podnikal okružní cestu po nejrůznějších nakladatelstvích. V roce 2001 ho předběhla knížka „Na slzy nebyl čas“ a tím jako by se brána otevřela. „Papoušek“, moje oblíbené papírové dítě, vyšel a jeho křest proběhl na Knižním veletrhu v roce 2002.

Píšete „ženské“ romány. Jak byste je charakterizovala?

Mým snem bylo a je psát humornou literaturu, která čtenářkám ukáže jejich problémy s nadhledem a v jiném světle a tak bych své papírové děti i charakterizovala. Moje první knížky byly většinou klasickými příběhy s dobrým koncem, protože těch špatných je v denním běžném životě až dost. Výjimkou bylo Vrakoviště lásky, ohlížející se za rozpadem partnerského a manželského vztahu. Hrdinkami mých knih jsou ženy, které dobře ví co chtějí, dosahují úspěchů ve svých profesích, ale většinou jsou již méně úspěšné v osobním životě.

Kterou svou knihu jste psala nejraději a proč?

Musím říct, že byly dvě - právě ty dvě, v nichž je taková dávka humoru, aby mi psaly čtenářky, že se na ně manžel zlobí, neboť nemají přes den čas číst, takže to dohání večer a svým smíchem ho budí ze spaní. První byl už zmíněný „Papoušek na smetaně“, druhou letos v září vydaná „Žena s. r. o.“ Ráda se směji, mám ráda veselé, optimistické a pozitivně laděné lidi.

Čtete sama hodně knih nebo se vám nedostává času? Jaké spisovatelky si ráda přečtete?

Od dětství moc ráda čtu a Vánoce bez knížky by ani dnes nebyly Vánoce. Nedávno jsem si musela přikoupit další knihovnu. Jen s tím časem je to horší. Dělím ho mezi práci, která mě živí, rodinu, jenž zahrnuje manžela - ne prvního v pořadí, tudíž chovaného v bavlnce, aby byl tím posledním, dvě dospělé dcery, které ale nikdy nepřestanou být mými miminky, více než osmdesátiletou maminku, která je zároveň mou nejlepší kamarádkou, smečku jorkšírů, bez nichž bych nemohla žít a samozřejmě psaní, které je mi živou vodou. Píšu nejen knížky, ale i příběhy a reportáže pro různá periodika a setkávání se s mnoha zajímavými lidmi, což mě baví stále víc a víc. Čtu téměř výhradně večer před spaním a to hlavně věci pohodové a veselé. Ze zahraničních autorek mám moc ráda Suzannu Kubelku, z našich současných si ráda přečtu třeba Milenu Holcovou nebo Simonu Monyovou. Mým koníčkem je česká aristokracie, o které napsal zajímavou trilogii pan Vladimír Votýpka.

Vaše současné nakladatelství Eroika vydalo v září prozatím vaši poslední knihu s názvem Žena s. r. o. Můžete nám o ní říct něco bližšího?

Žena s. r. o. je takové hledání toho jednoho, jediného muže na všechno. Hlavní hrdinka, Agáta Majerová, je 37 letá krásná atraktivní žena ve vedoucí pozici v zaměstnání, která nedokáže bez erotických představ přečíst už ani kuchařku. Mužů vhodných k provozování opičích prostocviků v době, kdy dostanou od manželky na dvě hodiny opušťák by bylo sice dost, ale o to Agáta už nestojí. S babičkou Bobi a nestandardní kamarádkou Klárou v závěsu se snaží Agáta ulovit svého osudového muže, ale ukazuje se, že to je problém asi takový, jako snaha utopit rybu. Agáta řízením osudu přitahuje totiž výhradně muže nepoužitelné. Masochisty,mamčiny mazánky a muže, kteří mají svaly všude – namísto mozku i v hlavě. Agáta svého muže nakonec najde, ale přesto je všechno úplně jinak, než si plánovala…

Píšete už něco nového? Máte nějaké nápady na knihy již předem, nebo začínáte psát a tvořit až teprve s myšlenkou na novou knihu?

Kostřičky mých knih vznikají v mé hlavě dlouho před tím, než se pustím do psaní. Potom jednou sednu k počítači a pustím se do psaní s představou, že vím, jak se bude děj odehrávat. Omyl. Všechno je jinak. Postavy mi pod rukama ožijí, kroutí se a vzpírají, prostě žijí si svůj vlastní život. Doufám, že můj boj s nimi končí tak, že čtenářky jsou spokojené. V současné době na základě čtenářského ohlasu připravuji volné pokračování „Papouška na smetaně“ pod pracovním názvem „Papoušek v aspiku“.

Setkáváte se se svými čtenáři na besedách?

Přiznávám, že s tím mám trochu problém. Ačkoliv se ráda seznamuji s novými lidmi a jak jsem již zmínila, práce na reportážích mi jich do cesty přivádí k mé radosti spousty, vystoupit před lidmi v roli mámy papírového dítěte mi činí trochu potíž. Bývám totiž v rozpacích z případné chvály.

Ukázka z knihy Žena s.r.o.:

Kde se vlastně nějací použitelní chlapi vyskytují? Nevím kolik, ale hodně moc partnerů se prý pozná v práci. No nazdar. V naší obchodní firmě přechlapováno rozhodně není. V naší obchodní firmě se chlap vyskytuje vzácně. Navíc je to zvláštní druh. Že je to chlap se pozná zpravidla jen podle občanky. Většinou bývá kupodivu ženatý a práce je pro něho jistým druhem trestu. Takže ono se o chlapa vlastně ani tak moc nejedná. Tudy cesta nevede. Ale kudy vede? Kde můžu očekávat koncentraci použitelných mužů? Na kurzu vaření těžko. Tam nechodí. Ostatně já bych tam taky nešla. A to ani kdyby nebyla Bobi druhá Rettigová. Než napálenej pekáč, to radši párek v rohlíku. Asi jsem divná. Ženy kolem mne většinou vaří. Vaří, stěžují si že vaří a dokonce vyrábí domácí knedlíky. Navíc kupují kuchařky. Proč takovou věc dělají? Proč si radši nekoupí detektivku a nenechají se inspirovat, jak se takového kendlíkožrouta zbavit? Pak by vařit nemusely. No jo, ale zase by měly ten samý problém, jako mám já. Až by se dosyta vydováděly, zachtělo by se jim hladit kočku proti srsti. Člověk si nevybere. Sakra, už mě to nebaví! Kam tedy chodí?

„A za oddíl házené …“ ševelila televize. To je ono! Sport! Muži si rádi hrají, muži rádi sportují! Ta myšlenka mě nadchla. Bohužel jak jsem začala vybírat, který druh sportu bych byla schopna provozovat, nadšení mě opouštělo. Vždyť já jsem jak ta Klára, taky mám ze všech sportů nejradši ležení na sluníčku, kde nejnáročnější pohyb, který musím udělat, je dejchání. Kdepak, Agáto, nedá se nic dělat. Musíš se přemoct. Muži a) válení se na sluníčku většinou příliš nemilují, b) je začátek prosince. U vody by ležel jenom tuhej. Dobře, tak sport. Při tenisu jsem si kdysi raketou poranila ucho. Prostě jsem se napřáhla, ruka daleko za mými zády, švih – a kdyby mi to ucho drželo jen o trochu hůř na svém místě, neletěl by kupředu pouze míček. V každém případě to byla taková bolest, že když slyším slovo tenis, všechno mě rozbolí. Nejen ucho. Tak co? Co mám dělat? V televizi naběhla reklama a úžasní mladí lidé v ní předváděli jakýsi zázračný cvičící stroj. To je ono! Posilovna! Žádný stroj doma, doma chlapa nepotkám. Vydám se do posilovny. Tam určitě bude.