řekla mi jedna žena, vzdálená známá a pak mi pověděla, co se stalo. Já vám předám její příběh. Je skutečný a té ženě budu říkat Vilma.

Byla to velmi chytrá mladá žena. Vystudovala medicínu a poté i filozofickou fakultu, protože zjistila, že praktické provozování lékařského povolání jí dělá potíže. Nakonec se ale stejně provdala za „obyčejného zemědělce“, na počátku roku 1990 založili rodinnou farmu a rozhodli se pěstovat bio-potraviny. Měli velké hospodářství, stádo koní, krávy, ovce, slepice a také pěstovali zeleninu a v sadech ovoce. Vše přirozeným způsobem, zvířata dodala hnojivo a louky, sady a zeleninové zahrady zase potravu rostlinného původu.

Dařilo se jim, a každodenní dřina jim docela prospívala.

Časem si mohli pořídit pomocníky, které solidně platili, v blízkém městě si zřídili obchod a tak začali pomýšlet na rodinu.

A touha se stala skutečností. Vilma otěhotněla. Porodila zdravého syna a když s ním absolvovala první očkování trojkombinace proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli, nastaly komplikace. Chlapeček byl v té době nějak nachlazený a po očkování přišly vážné potíže. Vysoké horečky, třesavka a nakonec horečkové křeče. Než zavolali lékaře (neměli v domě telefon a bydlili na samotě, nevlastnili automobil ani jiné vozidlo rychlejší než koňský povoz), došlo u chlapce k vážnému poškození mozku. Mareček je dodnes mentálně postižený a to tak, že zřejmě nikdy nebude schopen chodit do běžné školy.

Vilma se tehdy zhroutila.

A když se trošku dala dohromady, ostatně jako matka cítila, že ji syn bude moc potřebovat, tak se začala zabývat problematikou očkování. Původně chtěla podat trestní oznámení na lékařku, která syna očkovala, ale ta ji rychle věc vysvětlila. Vilma musela přiznat, že když šla se synem na očkování, byl syn nachlazený a měl mírné horečky, a ona tehdy opravdu váhala, zda ho nechat naočkovat či ne. Ale nezdálo se, že by šlo o něco vážného a když si představila další několikahodinovou výpravu z jejich samoty do města, k lékaři, tak to riskla.

„Pokud se vašemu synovi cokoliv stalo, je to jen vaše vina!“ řekla jí lékařka a tím Vilmu zcela umlčela.

Když se Vilmě narodilo druhé dítě, byla to holčička jak růžička, 51 cm a 4 kila dvacet, rozhodla se ji nenechat očkovat. Porodila doma s pomocí staré porodní báby a odmítla se nechat po porodu převézt do nemocnice.

Zdravotnictví z ní bylo v šoku.

Odmítala dát Aničku z ruky, nedovolila ani aby ji lékař prohlédl, natož aby ji někdo naočkoval. A dítě dobře prospívalo. Rostlo a sílilo... rodiče zatím chodili, nebo spíš nechodili po soudech, protože sociální odbor -péče o dítě je žaloval, myslím, že to bylo pro zanedbání povinné péče.

Vilma a její manžel si najali advokáta a s nástupem demokracie se zdálo, že snad by mohli mít i úspěch. Vlastně kdyby se jednalo o ně, o dospělé osoby, měli by jasný úspěch, ale o děti stát pořád pečuje přes názory jejich rodičů...

Aničce byly dva roky. Rostla a žila v přírodních podmínkách na statku, byla sice trošku menší než jiné, stejně staré děti, ale jinak byla zdravá jako řípa. Radost pohledět.

Potom, jednoho dne se začala potácet, měla zvýšenou teplotu a zdálo se, že jí tuhnou svaly, strnule otáčela hlavou a plakala, že se nemůže hýbat.

Vilma se ji napřed pokoušela léčit sama, bylinkami, čajem, když to ale nepomáhalo a malá začala mít potíže s nadechováním, skočil Vilmin manžel s dítětem na koně a chvátal do nemocnice. Přestože jí okamžitě nasadili léky, dívenka zemřela...

Příběh mi vyprávěla jedna věkem mladá žena, která vypadala o více než dvacet let starší, než doopravdy byla. Řekla mi, že chce, abych ho použila v nějakém své knize, jako varování.

„Ne, nikomu nechci radit, ale měli by vědět, co se stalo mně“, řekla mi.

Proto vám její příběh vyprávím...