Lidstvo ve své historii nejspíše nikdy nemělo tak snadný přístup k potravě jako dnes. Zároveň pro její získání vynakládá stále méně energie v podobě fyzické práce. Výsledkem tohoto nepoměru je nebývalé rozšíření choroby zvané obezita.

Jistým problémem je i jakási prehistorická paměť metabolismu, která přikazuje tělu s energii šetřit. V důsledku toho tělo velice nerado přichází o svá kila, naopak velice snadno je nabírá. Organismus si své zásoby ukládá do tukových buněk, které dokáží podle potřeby až 4x zvětšit svůj objem oproti normálu.

To, co obezitě nejvíce nahrává, jsou tuky. Na jeden gram u nich připadá až 38 kJ. Tuky jedlíka málo zasytí a přitom jsou velice chutné, dodávají potravě na chuťové "plnosti". Metabolismus se nechce s tuky příliš obtěžovat. Místo toho aby je hned zpracoval je radši po požití uloží do tukových buněk.

Zato s cukry nakládá trochu pružněji. Při jejich nadměrné konsumaci se urychluje jejich odbourávání, během několika dnů až na dvojnásobek normální kapacity. Navíc má organismus omezené kapacity ke skladování cukrů ( v podobě glykogenu) a na tuky se začnou přeměňovat až při dlouhodobějších sladkých excesech. Problémem obézních je ale to, že si nejraději pochutnávají na sladkostech s vysokým obsahem tuků.

Pro rozvoj obezity není za určitých podmínek nebezpečná ani další základní živina, bílkovina. Organismus jí velice dobře štěpí, nemá ji příliš kam ukládat a přitom jde o potravu, která velice rychle přivodí pocit sytosti. Podobné je to i s vlákninami, ty při styku s tekutinami rychle nabobtnají a zaplní žaludek. Ke všemu zlepšují metabolismus tuků a cukrů.

Obezita je nemoc jako každá jiná. Její nebezpečnost mimo jiné spočívá v tom, že nebolí. Navíc její léčba je především otázkou pacientovi vůle, která při setkání s dobře vypadajícím jídlem často selhává.