"Jak budeme dneska pracovat, tak budeme zítra žít." Toto agitační heslo doby totalitní se velice podobá současnému výkřiku: "Ať si na důchod každý spoří sám," neboli jak budeme v mládí pracovat a spořit, tak budeme ve stáří žít. Pracovití a spořiví si užijí dobře zajištěný odpočinek, flákači budou v důchodu živořit.

Tato na první pohled spravedlivá agitka má svůj háček. Výše platů v jednotlivých oborech se značně liší. Např. manager, poslanec, právník či zaměstnanec v bankovní sféře jistě považují tento výkřik za spravedlivý. Ale co takový učitel, zdravotní sestra, profesor, vědec, řemeslník či prodavač a mnoho dalších potřebných profesí? Někteří z nich dokonce pobírají minimální plat 6 000, který stačí jednotlivci tak na nájem a poplatky za energii. Zrovna tak čtyřčlenná rodina s 20 000 čistého měsíčně musí obracet každou korunu, aby se nedostala do mínusu. Z těchto příjmů, i když lidé budou celý život pilně pracovat, si jen těžko mohou šetřit na důchod. Alibistické tvrzení některých politiků, že každý má možnost se stát úspěšným politikem, managerem či podnikatelem pomíjí nejenom intelektuální schopnosti a povahové vlastnosti jednotlivce, ale i potřeby společnosti. Když vynecháme fakt, že každý nemá tak ostré lokty a takovou dravost, aby se prodral mezi finančně lukrativní profese, a představíme si, že by všichni šli dělat na výnosné posty, nabízí se otázka: Kdo by pak všem těm úspěšným upekl chleba, učil jejich děti, ošetřil je apod.? Absurdnost tohoto tvrzení zapomíná, že společnost nepotřebuje jen úspěšné podnikatele a managery, kteří ženou ekonomiku vpřed, ale také všechny ostatní profese – lékaře, učitele, řemeslníky atd. "Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc," zpívá se v pohádce Císařův pekař a Pekařův císař. Ano, i císař potřebuje pekaře.

Tržní ekonomika reguluje odměňování jednotlivých profesí podle přinášejícího zisku a zcela pomíjí jejich potřebnost, náročnost či odbornost. A tak manager hrající si pouze s čísly v tabulkách, který nedotčený praxí často ani nerozumí problematice daného oboru, bere mnohem vyšší plat než lékař, vědec, profesor, jejichž profese značně převyšuje svou odbornou kvalifikací i zodpovědností managerský post. Bohužel finanční odměny v některých profesích neodpovídají znalostem, schopnostem a úspěšnosti. Někde se vyplácí statisícové či milionové odměny i za neúspěch (manageři i za krach firmy dostávají milionové finanční "odstupné"). Jiné profese jsou značně podhodnoceny, přestože v nich pracovníci odvádí skvělou práci a dosahují mnohdy i světového uznání.

Individuální spoření na důchod sice vede lidi k zodpovědnosti za vlastní budoucnost, ale rozhodně ji nelze označit za spravedlivou. Výdělky diskriminují i vzdělanost. Profesorka či lékařka, která studuje 19 let, vypadá vedle modelky, jíž stačí k vykonávání její profese jen základní vzdělání, jako chudá příbuzná.

Proto za spravedlivější variantu lze označit státní spoření kombinované s penzijním připojištěním, kdy si lidé přilepšují vlastní iniciativou na důchod. Přenést všechnu finanční zátěž na jednotlivce znamená diskriminovat profese, které nepatří mezi ziskově vyvolené.