Není právě pravidlem, aby si nakladatelství dala tu práci, že jednou ročně přehlédnou vydané knihy a ocení autory těch, které považují za ten který rok nejlepší. Mladá fronta, jako jeden z našich dvaceti největších vydavatelství, si tento do jisté míry přepych dovolit může.

Samotný proces výběru budoucích oceněných je v podstatě velmi jednoduchý. Ediční rada nakladatelství Mladá fronta v čele s ředitelem nakladatelství, letos PhDr. Jiřím Kolečkem, nejprve určí kategorie, ve kterých se budou ceny udělovat. Což je pro každý rok různé, podle toho, jaké žánry nakladatelství v daném roce vydalo. Pro rok 2005 byly určeny 4 kategorie - Překlad z cizojazyčné literatury, Původní česká tvorba, Česká populárně-naučná literatura a Grafická úprava a ilustrace. O ceny v nich se ucházelo na 150 titulů, z nichž bylo do užšího výběru vybráno 12 knih.

Nakonec vyhráli:

Jan Levora za překlad souboru povídek z japonštiny Tělo ženy, Martin Vopěnka za původní český román Moje cesta do ztracena, Ladislav Špaček za Velkou knihu etikety a Michal Švec za grafickou úpravu a ilustraci dětské knihy Rudolfa Čechury Dva ve fraku.

Protože se už dopředu vědělo, kdo ceny dostane, nepanovalo na slavnostním vyhlášení v úterý 10. 10. 2006 žádné napětí, spíše pohoda a radost ze setkání při této mimořádné příležitosti. Moderování se s přehledem ujal Martin Dejdar, který dal velkorysý prostor všem oceněným. A ti ho bez výjimky dokázali spontánně i zábavně využít. Přítomní tak měli možnost nahlédnout do zákulisí práce překladatele z japonštiny Jana Levory, který vystudoval japonštinu, aniž během studií Japonsko jedinkrát navštívil. To se mu samozřejmě od té doby povedlo již několikrát. Přiznal se také, že někdy nad jedinou japonskou větou přemýšlí celé dny, aby převodem do češtiny neztratila nic ze své krásy.

Prozaik Martin Vopěnka se svěřil s tím, že jeho příští příběh se bude odehrávat v prostředí argentinských vysokohorských pouští, které za tím účelem také nedávno navštívil. Podle jeho knihy se připravuje opera a měl by vzniknout i film, ovšem jeho finanční náklady budou vzhledem k autorově zálibě v exotických prostředích značné a získání sponzorů ještě obtížnější, než obvykle.

Jako rozený šoumen se projevil Ladislav Špaček, který neváhal předvést některé pravidla etikety přímo v praktické ukázce s moderátorem a pracovnicemi nakladatelství. Zavzpomínal také na víc volný přístup Václava Havla k pravidlům etikety zvláště v počátcích výkonu prezidentské funkce.

Michal Švec se přiznal, že ilustrace knihy mu zabrala podstatně méně času, než vytvoření příslušného večerníčku. Jeho tučňáci potom pobavili všechny přítomné právě v jednom z jeho dílů, jehož promítnutí ukončilo „oficiální“ část akce.

Mě jako nezaujatého pozorovatele zvnějšku zejména zaujalo, že mezi oceněnými nebyla jediná žena a že všichni ocenění nevytvořili svá oceněná díla v rámci svého povolání, ale jaksi navíc. Nejdále k původní profesi má Jan Levora, kterého neživí překlady z japonštiny, ale právní poradenství. Martin Vopěnka působí především jako vydavatel a píše ve „volném čase“. Ani Ladislav Špaček netráví většinu času popularizací společenských pravidel, místo toho učí na Fakultě sociální věd UK a působí jako poradce v oboru komunikace a, jak jinak, etikety. Nejblíže původní profesi zůstal animátor Michal Švec, jehož obrázky se v knize ovšem nehýbou.

Když uvážím, že oceněná díla byla vybírána podle dvou kritérií, a to podle svého „uměleckého přínosu“ a také podle prodejnosti, tj. obliby u čtenářů, můžeme z letošní skladby oceněných snadno dovodit, že, za prvé, ženy nejsou tak tvůrčí, jako muži, anebo za druhé, že prostě nemají na tvorbu mimořádných děl tolik volného času jako muži.

Vloni na to byly ženy lépe – v próze cena připadla Ivě Procházkové a za grafickou úpravu ediční řady ji získala Soňa Šedivá. I tak však bylo vedle nich oceněno ještě osm mužů, pravda, šest z nich jako členů jednoho překladatelského kolektivu.

Jak to asi bude příští rok?