Chlapa nesmíš nikdy litovat, říká často moje přítelkyně Dana, spolu s jinými radami. Dneska taky. Stojím na váze, hypnotizuji ciferník, nakonec do ní vztekle kopnu.

"Kdyby mi alespoň neříkal kuličko." Slzy zlosti se mi koulejí po tváři. Na tohle Dana přímo čeká.

"Když tobě není rady, ani pomoci. Namísto abys už konečně vzala vlastní osud do svých rukou, tak se utlučeš v pitomostech. Podívej se na mne! Postavu mám jako manekýnka, dobrou náladu bych mohla rozdávat, a to všechno zařídí jeden jediný milenec."

Stojí před zrcadlem a zálibně si prohlíží svoje dokonalé ženství. "No řekni sama. Vidíš mne snad někdy nešťastnou?"

"Ne," připouštím nerada. "Zato tvého muže často..."

'To je jeho problém," přeruší mě. "Nechce pochopit, zrovna jako ty, že povinností každého člověka je nejprve udělat sám sebe šťastným, aby potom mohl štěstí rozdávat. No a abys byla šťastná," pokračuje přesvědčivě, "potřebuješ v první řadě zhubnout. A abys zhubla, musíš si najít..."

"Účinnější dietu," překotné souhlasím. „Teď zkusím tu hrníčkovou ..."

"Bože na nebesích," vzdychla s výmluvným gestem ruky na čele. "Pochop už konečné, že diety jsou ti k ničemu. Jednou namnožený tukový buňky číhají v záloze a vyrazí do útoku hned poté, co se normálně najíš. No a zase budeš tam, kde jsi. Zato milenecká dieta je ..."

"Ach, jak ty mě nebavíš," hladově otevírám lednici.

"No to seš celá ty," zaječí na mne. "Jako depresivní upír kroužíš kolem lednice, namísto aby sis pořádně ..."

"Nebud vulgární," předcházím její jadrné mluvě. "A vůbec, vždyť bych potom samými výčitkami nespala, nejedla ..."

"No to je ono. Ne-jed-la!"

"Víš co," definitivně končím debatu. "Já osobně zůstanu u těch diet. Vždyť Petr by si takovýhle podraz nezasloužil a ..."

"Jaký podraz?" vylítne ze židle. "No řekni, jaký podraz, když bys to dělala jen proto, aby ses mu líbila," vříská, ale já už ji neposlouchám.

"Kdyby ses raději pořádně najedla," radí mi u večeře duchaplně manžel.

"Fakt, mami," přidává se syn student a polyká snad dvanáctý knedlík.

Hladově se dívám do jejich naditých talířů a nakonec svoji večeři, pampeliškový salát a suchary, zhnuseně házím do koše.

"Blbečkové," zalykám se hlady i zlostí a opouštím ty dvě živé reklamy kulturistického časopisu. Však já vám ukážu!

A ukázala jsem.

Po čtrnáctidenním hladovění, kdy jsem si denně ukládala do podvědomí, že tuky jsou jedy, v mase cholesterol, potřebný cukr pro tělo že si vytvoří nadledvinky samy, že jíme proto, abychom žili, a ne naopak, jsem zhubla čtyři kila. V následujícím týdnu jsem je opět nabrala. Kopnu do váhy, vezmu útokem lednici a nakonec se zcela žensky rozpláču. "Milenecká dieta," vzlykám. "Taková blbost!"

Ale blbost, neblbost, drápkem mi ta myšlenka v hlavě uvízla. Druhý den zase hladovím, piji jen vodu, a když se v práci ozve ten den už snad dvacátý telefon, vyleji si zlost alespoň na něm. "Copak hoří?" utrhnu se do sluchátka.

"Nehoří," ozve se klidný mužský hlas. "Dobrý den. Tady major," v sluchátku to zapraskalo. "Potřebuji s vámi mluvit. Čekám na parkovišti za městem, modrá Lada ..." Klap.

"Jaký major? Proboha . . ", ale to už je sluchátko totálně němé.

Zvědavost mi však nedala, abych tam nešla. Modrá Lada. Zarážím se. Za volantem sedí učitel autoškoly Ivan Major, pohledný mladík, kterého jsem, jak mi teď letí hlavou, poslední dobou nápadně často potkávala. Ulehčené si vydechnu. "Neudělala jsem snad testy?", usměji se do opáleného obličeje a sedám si k němu do auta. Bezeslova se rozjíždíme.

"Co je?" Neodpovídá mi, až když se auto zastaví na pokraji lesa: "Miluji vás, musím vás mít," drmolí s horečnatýma očima a popadne mě za ramena.

"Ježkovy oči," zaúpím v duchu. "To se mi snad jenom zdá!" V naději zavírám oči. Když je otevřu, svírá mě v náruči a jeho ruce dychtivě bloudí po mém těle.

Uvězněna v jeho náruči propadám se do růžové mlhy, která je příjemně sladká, báječně voní mužností a kolínskou, vynáší mě do závratných výšin, hrozí explozí . . .

"Cink!" Knoflíček od mé halenky vystřelí jako katapultovaný a třískne do předního skla. Právě včas! Útočné ruce mě pomalu, ale jistě dobývaly.

"Otočte to!", říkám přiškrceným hlasem a snažím se napravit tu spoušť na svém zevnějšku.

"Odpusťte," omlouvá se a vypadá zrovna tak nešťastně, jako náš kocour, kterému urvali sýkorku přímo od tlamičky.

Teprve cestou domů mi všechno patřičně dochází. Za bílého dne s cizím mužským v lese! Pane Bože, začínám se modlit. Ochraňuj mě od všeho zlého a nedovol mi sejít z cesty. Ale pánbůh asi nebyl zrovna doma.

"Co seš tak bledá," vítá mě syn ve dveřích.

"Co to na tebe, děvče, vlezlo?", přidává se manžel a oba se na mne soucitně dívají. Jo, hoši, nechtějte to raději ani vědět.

"Celé noci s sebou házíš, máš pod očima kruhy, nejíš," stará se u snídaně manžel. "Že ty zase držíš nějakou dietu?"

"Nedržím," pípnu a říkám pravdu. Neřeknu však, že tentokrát drží dieta mne. Má skoro dva metry a denně mi volá.

"Takže jsi mě poslechla," odhadne po čase situaci kamarádka v sauně a zkušeným okem přejíždí mou zeštíhlenou postavu a zasněnou tvář.

"Ne," vyhrknu. "Vlastně jo."

"Je to jasné." rozmotává hladce moje klubko lží. "Hele," sedne si vedle mne na lavičku. "Ty sebekritický orgie si klidně odpusť. Ať to byl, kdo to byl, pomohl ti vlastně ke štěstí, tudíž ke zdraví. Otylost s sebou přináší vysoký krevní tlak, křečové žíly, deformace páteře, cukrovku ..

Pouštím naplno sprchu. Snad má ale přece jen pravdu. Cítím se skvěle, svému mužskému se teď líbím.

A hlavně - je to nejúčinnější a taky nejpříjemnější dieta, jakou jsem kdy zkusila.

Převzato z internetových stránek www.pozitivni-noviny.cz