Přijetí vlastního těla i poruchy, které s jeho vnímáním souvisejí, jsou podle psycholožky a psychoterapeutky Ludmily Trapkové zásadně ovlivněné prostředím rodiny. Dítě vyrůstající ve stabilní rodině má situaci jednodušší.

Je možné dát rostoucí množství poruch příjmu potravy do souvislosti se změnami v současných rodinách?

Záleží na tom, jaké změny máte na mysli. Stovky rodin, které prošly pro tuto obtíž našimi ordinacemi v Praze a Liberci, nás dovedly k pohledu, kterému se jeví mentální anorexie či bulimie jako příznak zastavení vývoje celého rodinného systému ve dvou charakteristických fázích separačního procesu, kterými prochází každý dospívající spolu se svými rodiči. To, že za posledních několik desetiletí narůstá počet těchto případů, souvisí jistě s tím, jak dalece se daří v konkrétních rodinách plnit vývojové úkoly spojené s osamostatňováním dětí z rodiny. Se zvyšováním životního tempa se relativně zkracuje doba pro pochody, které probíhají spontánně a mají svůj vlastní vnitřní rytmus.

Je porucha příjmu potravy primárně poruchou ve vztahu k vlastnímu tělu, nebo se jedná o poruchu celého rodinného systému?

To, jak vnímáme a přijímáme své tělo, je silně ovlivněno tím, jak nás vidí ostatní. Nepřeceňovala bych normalizační vliv médií a reklamy za předpokladu, že si dítě může připadat v pořádku takové, jaké je, u svých nejbližších, především u rodičů, kterých se separace dítěte bytostně týká. Je potřeba, aby se s dospívajícím synchronizovali a rostli ve své rodičovské funkci spolu s ním. Aby unesli nekoordinované hledání dítěte, jistili jeho často riskantní chování a přitom jej co nejméně zatěžovali emočními dluhy z vlastního dospívání. Je krajně obtížné poskytnout dítěti to, co jsme nedostali od svých rodičů.

Ve kterých rodinách je riziko výskytu poruchy příjmu potravy nejvyšší?

Tam, kde se nedařilo z jakýchkoli důvodů pěstovat v dítěti odmalička to, o čem jsem mluvila před chvílí. Aby se cítilo být v pořádku takové, jaké je, a bylo povzbuzováno k tomu rozpoznávat, co samo cítí a potřebuje. Aby se naučilo poutat nezbytnou pozornost sebevědomým způsobem. Když se obrátí na svou matku nebo otce, mělo by se mu dostat v jejich odezvě nepokřiveného obrazu a informace o tom, jak jej vidí. Je to, jako když se podíváte do zrcadla a potřebujete zjistit, co vám sluší, a co ne, jestli jste rozcuchaní a máte se učesat. Pokřivené zrcadlo vás uvádí do zmatku a nevíte, na čem jste. Je známo, že pacienti s poruchou příjmu potravy bývali jako děti hodní a poslušní, nedělali vychovatelům problémy. Jako by disponovali nadáním odhadnout, co si dospělý přeje, a vyhovět mu ještě dřív, než si o to řekne.

Čím to, že u žen a dívek je riziko těchto poruch mnohonásobně větší než u chlapců?

Poruchy příjmu potravy bezprostředně souvisejí se vztahy v rodině a dívky a ženy jsou mnohem citlivější na jejich nedostatky než chlapci a muži, kteří jsou více orientovaní na prozkoumávání vnějšího světa. Jejich příznaky a nemoci souvisejí spíše se soutěživostí a zaměřením mužského světa na výkon. Nedostatečnost se projevuje více navenek v poruchách chování.

Mohou se somatické obtíže, případně poruchy příjmu potravy objevit také u rodičů?

Odpovím příkladem. Jedna rodina se na mě obrátila kvůli poruše příjmu potravy dcery. Prošla nejprve anorektickou a pak bulimickou fází vývoje. V průběhu rodinné terapie došlo na vzpomínky matky na stejné období kolem jejích 16 let a ukázalo se, že je dodnes silně emočně vázaná na matku, otce minula, nikdy s ním neměla autenticky blízký vztah. S pohybem ve vztazích v souvislosti s oddělováním dcery se otevřel její vlastní dluh ve vztazích s dosud žijícími rodiči. Po uvolnění dcery bylo potřeba několik sezení s původní rodinou matky, aby se i ona konečně uvolnila k vnitřní samostatnosti. V tomto období měla krátce podobné zažívací potíže jako její dcera. Nejprve nechutenství a pak se nutkavě přejídala. Přímo poruchou příjmu potravy bych to však nenazvala. Není neobvyklé, že oddělování dětí matka odstůně. Také ona se totiž musí sama vnitřně vyrovnat s tím, že má dospělé dítě. U otců to nebývá tak nápadné, ale také oni mohou emoční nesnáze s dětmi somatizovat.

Co může rodině nejvíce pomoci při prevenci těchto poruch?

Dobrý kontakt rodičů s dětmi, ve kterém je dost prostoru pro vyjadřování emocí. Dítěti, které si může být jisté, že má na jedné straně spolehlivou matku, která je ve svém ženství a mateřství spokojená, a na druhé straně angažovaného otce, který dopomůže dítěti překonat nepříjemnosti při ztrátě dětských privilegií u matky, se bude jevit svět dospělých jako lákavý a dost bezpečný k tomu, aby nebrzdilo při jeho osvojování.

článek je z časopisu Psychologie dnes 10/2001