Nedávno jsem vám předložila úvahu na téma kdyby se Matragi jmenovala Nováková a o roli mimořádně šťastných náhod, až zázraků v osudu této výjimečné módní návrhářky. Dnes vám chci trochu představit profesní dráhu jiné ženy, kterou naopak ovládly náhody nešťastné až tragédie. Je to naše překážková jezdkyně Martina Růžičková.

Říká se, že překonat překážku na koni není žádný problém – stačí přes ní nejdřív hodit srdce a potom skočit za ním. A také se říká, že podívat se na překážku z koňského sedla znamená hledět do otevřeného hrobu. Nevím, zda Martina Růžičková tyhle dvě „moudrosti“ zná, určitě jí však nelze vyčítat malou snahu.

Původně jsem chtěla několika větami nastínit její životopis, když jsem si však sháněla po internetu podklady, našla jsem snad jen pět odkazů, kde by o ní byla řeč. Jak příznačné – Martina Růžičková vůbec není slavná. Její tréninkové středisko v Pohoří u Jílového nemá webové stránky, její jedinou vizitkou tak zůstává karta trenéra na stránkách Jockey clubu ČR. Ve stáji jí stojí 30 koní, z toho 24 dostihových. Letos jí na vyběhali téměř půl milionu korun. Je to hodně nebo málo? Náš asi nejznámější žokej a trenér Josef Váňa trénuje 65 koní, kteří mu letos vyhráli přes 18 milionů. A to ještě nevím, zda už stačil Jockey Club do statistiky zaznamenat „výdělek“ Decent Fellowa a Juventuse z letošní Velké pardubické.

U Růžičkové to je jedno. Širší veřejnost z jejích koní zná teď asi jen jediného – Chailanda, který letošní Velkou pardubickou nedokončil. Trenérka a jezdkyně zároveň prohlásila, že tento start ve Velké byl jejím posledním a že další pokus nechystá. Celkem startovala čtyřikrát a nedokončila ani jednou, Chailand se na Velkou dostal dvakrát a rovněž ani jednou neproběhl cílem. Růžičková si nemůže si stěžovat, že by jí trenér koně špatně připravil – trénovala ho sama. Nemůže si stěžovat ani na jezdce, když jím byla opět sama. Nemůže si stěžovat, že při výběru koně sáhla vedle – Chailanda označila za „vymodleného koně“ a jeho polobratr Chalco navíc roku 2001 Velkou pardubickou vyhrál. Chalca ovšem tehdy trénoval Váňa a jel Gehm.

I tak měli letos Růžičková a Chailand štěstí – pokud vím, přežili pád na Taxisu oba bez zranění. Před osmi lety bylo na Velké hůř, Růžičková se na Damionu nešťastnou náhodou zamotala do hromadné „havárie“ na Popkovickém skoku, Damion si zlomil nohu a musel být utracen.

Nebyla to jediné tragédie, která Růžičkovou postihla. Řešila i další problémy, svá zranění, pozastavenou trenérskou licenci, když se u jednoho z „jejích“ koní objevila zakázána látka, kterou kůň ji dostal v jednom z léků. Majitelé si od ní potom vzali zpátky některé koně – dostihový kůň prostě kůň nemůže půl roku jen tak stát. Nenašla, na rozdíl právě třeba od Blanky Matragi, ani oporu u manžela. Ten její kariéru „podpořil“ tak, že ji opustil s její přítelkyní. Bylo by všechno jinak, kdyby se Martina Růžičková mohla spolehnout alespoň na své nejbližší?

Dnes je rozvedená, mluví se pouze o tom, že má přítele. Z toho minulého života jí zůstal realistický pohled na věc – uvědomuje si, že na dostizích jde skutečně o zdraví i život a kvůli sedmileté dceři už nechce ve svých dvaačtyřiceti letech riskovat. Hledí do budoucna, ráda by statek v Pohoří kde žije a trénuje, odkoupila a splácela, aby měla dceři jednou co odkázat. A ještě tu jsou samozřejmě koně. O těch hovoří vždy s láskou a s maximálním pochopením: „Správný koňák se musí vžít do toho, co zvířata prožívají. Takže já jsem třicetkrát kůň.“. Na rozdíl třeba právě od Josefa Váni, který má ke koním a zřejmě ke zvířatům vůbec, vztah spíše účelový. V rozhovoru sám například vypráví, jak s místními kluky „v okolí pochytali veškeré psy, střelili nějakou laň, koupili kus hovězího a nadělali moře klobás“ anebo jak byl „sedmnácti osmnácti v Tlumačově jako ošetřovatel hříbat. Když se něco stalo hřebečkovi a musel se utratit, brali jsme si maso. To byla největší pochoutka.“

Strašně moc bych si přála, aby se i Martina Růžičková dočkala svých, dávno zasloužených vítězství. Anebo ve světě koní opravdu nemá jemná ženská ruka, na rozdíl od té tvrdé mužské, žádnou šanci?