NŽ č.20

Bylo mi osmnáct. Na naší střední škole se právě maturovalo a malovalo současně, takže všichni měli plné ruce práce, a proto zvedání telefonů ve sborovně svěřili mně. Sedla jsem si k němu a četla si ve slovníku synonym.

Po chvíli do sborovny vešel náš černý profesor angličtiny, rodilý mluvčí z Ameriky. Protože černocha člověk nevidí každý den, nenápadně jsem po něm pokukovala. Zdánlivě si mě nešímal a něco rovnal v kufříku. Když odešel, kdo ví proč jsem se rozesmála. Celé se to opakovalo ještě jednou. Když přišel potřetí, znovu jsem až nápadně zaujatá slovníkem synonym klopila hlavu.

Najednou se na mě podíval a povídá: Do you speak English? Zavrtěla jsem hlavou. Sice jsem věděla, na co se ptá, ale jinak jsem anglicky neuměla skoro nic. Zeptal se mě: Umíte anglicky? To byl šok. Nikdo na škole netušil, že mluví česky. Pouze já jsem to věděla, protože jsem neuměla anglicky, tak odhalil své tajemství. Řekl mi, odkud je, a dával mi všelijaké otázky. Trochu udivená jeho češtinou, ale naprosto šokována jeho zájmem jsem mu odpovídala. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem mu jeho otázky oplácet. Tak jsem se díky malování naší školy seznámila se svou první láskou, která trvala celé léto.

ČNL č.20 minipříběhy str. 17

Čí je to dítě?

Stará moudrost říká, že postarší muž a mladá žena zpravidla vytvářejí komický a současně i politováníhodný pár. Kdysi jsem se domníval, že osudy takových nerovných svazků patří dávné minulosti, nakonec jsem se však přesvědčil, že ani jednadvacáté století nepřineslo v tomto směru změnu.

Bylo to tak i s paní Vilmou zjedné přepychové vily v naší čtvrti. Bylo jí dvacet pět let a svým vzhledem mi připomínala překrásnou a mnou zbožňovanou Lídu Baarovou z předválečných filmů. Její urostlá a štíhlá postava vzbuzovala u místních mužů obdivné pohledy a u žen podezřívavost a závist.

Samotný životní osud paní Vilmy byl zpočátku nudný a nezajímavý. Po úspěšném absolvování střední školy (tedy po maturitě) nastoupila jako úřednice v nově vzniklé pojišťovně. Svým chováním i vzhledem upoutala pozornost Lukáše, syna největšího akcionáře. Mladý muž se se svou náklonností nijak netajil a brzy mezi oběma mladými lidmi vznikl více než jen zdvořilostní vztah. Po nějaké době přivedl Lukáš Vilmu do rodiny. Rodiče ji přijali sotevřenou náručí. Až příliš otevřenou. Bohužel, do Vilmy se totiž zakoukal Lukášův otec. Doslova se utopil v hlubokých očích černovlasé svůdné úřednice a pod záminkou, že se přece stará, aby synova přítelkyně dosáhla v pojišťovně významnějšího postavení, ji povýšil na svou osobní sekretářku. Kdo by odmítl, že?

Vilma se s Lukášem stýkala dál, ale pozornosti jeho otce Štěpána ji samozřejmě nenechávaly chladnou ani lhostejnou. Poskytoval jí nejrůznější výhody, kupoval jí drahé dárky, a když ji s sebou jednou vzal na služební cestu do Berlína, stala se jeho milenkou.Vilma byla potvora, a tak se zcela zištně rozhodla pro starého pána, který se dokonce kvůli ní rozvedl a nabídl jí manželství. Měla to opravdu dobře rozmyšleno. Sňatkem získá významné společenské postavení, přístup k velkému majetku, pobyt v přepychové vile a v ní manželova syna jako milence. Naoko se sLukášem rozešla a vdala se za jeho otce Štěpána.

Zpočátku všechno báječně klapalo, Štěpán byl šťastný a Vilmu rozmazloval. Jednou však přišel domů dřív než obvykle a našel svou ženu vposteli se svým synem. Vyhodil je oba z domu. Bohužel pozdě, Vilma byla těhotná. Rozvést se samozřejmě nechtěla a on pochopil, že i kdyby se mu podařilo prokázat, že není otcem dítěte, jejich předmanželská smlouva hovořila zcela jasně ve prospěch manželky. Takže to raději vzdal. A tak všechno nakonec zůstalo v rodině. Dodnes tedy Štěpán neví, zda je otcem nebo dědečkem malého Rudolfa. Tohle ale bohužel neví ani paní Vilma, ale zdá se, že ji to moc netrápí.