Postihla mě nespravedlnost!

Domluvila jsem se v jisté nejmenované redakci, že jim budu pravidelně dodávat určitý počet písmenek za určitý počet korunek. Ta dohoda vydržela asi tak týden. Já jsem svoji část dohody poctivě plnila, protistrana snížila moji odměnu na polovinu, aniž cítila potřebu mě o tom informovat. Zjistila jsem to až podle výpisu z banky.

Požádala jsem tedy mailem onu redakci o vysvětlení této zjevné chyby. Nic. Urgovala jsem je. Opět nic. Zavolala jsem tam. Odpovědná pracovnice mi sdělila, že se jí nechce to dohledávat. Nakonec se vše vyřešilo až při osobní návštěvě. Změnila se grafika oné tiskoviny a grafik podle pokynů vedení stlačil můj stále stejně dlouhý text na polovinu původní plochy, takže proto je poloviční i můj honorář. Dobré, že?

Jistěže to není první nespravedlnost, která mě v životě potkala, přesto mě moje reakce překvapila. Mnohem víc než nikoliv zanedbatelná finanční ztráta mě zamrzela právě ta křivda, resp. mrzí mě doteď, a to o dost víc, než si tato drobná příhoda zaslouží. Osud nade mnou stále bdí a proto mi právě teď přistrčil k ruce článek o malých šikovných opičkách malpách. Ty brzy pochopily hru jistých výzkumníků, kteří jim dali malé žulové kostičky a potom je žádali zpět. Ne zadarmo, výměnou za ně opičkám dávali kousky salátové okurky. Když opičky tuto výměnu zvládly a vesele měnily kostičky za dobroučkou okurku, nastala změna. Některá zvířata dostala za kostičku ještě daleko žádanější bobulku hroznového vína. Bezdůvodně a zcela náhodně. A co udělaly opičky, které dostaly jen okurku? Jasně, že s ní vzteky práskly o zem s dobře čitelnou grimasou: Na takovej kšeft se vám můžu – no však víte co…

Nejhorší však bylo, když výzkumníci začali dávat některým opičkám hroznové víno jen tak, bez výměny za kostičku. V té chvíli letělo z klece ven všechno, okurky i kostičky a ukřivděné opičky odmítly v tomto nespravedlivém obchodě pokračovat.

Takže už vím, proč jsem měla v oné redakci tak hroznou chuť hodit jim všechno na hlavu, i za cenu toho, že potom nedostanu ani tu „okurku“, když mi už odmítli dávat domluvené „hroznové víno“. Do hry totiž vstoupila jedna z nejstarších částí lidského mozku, která bouřlivě reaguje právě na nespravedlnost všeho druhu. Jak prokázaly příslušné výzkumy, zdědili jsme ji, jak jinak, po opicích.

Zároveň jsem také pochopila, proč na jakýkoliv náznak sebemenší nespravedlnosti nejbouřlivěji reagují děti, které se ještě nedokáží rozumově ovládnout a ledacos „zkousnout“ jako dospělí. Pochopila jsem, proč různé nespravedlnosti často obtížně zvládají i dospělí, proč se doslova kvůli prkotině dokáží rozeštvat celé rodiny a sousedství, proč některé nenávisti sahají až za hrob. Nespravedlnost nám nekrade jen hmotné statky, ale hlavně pocit jistoty, bez něhož zřejmě nemůžeme být ani mi, ani opičky malpy.

A tak jsem si aspoň dala předsevzetí – fakt se budu snažit být ještě spravedlivější, než dosud. A co vy?