Už jsem se tenkrát na to manželovo žabaření nemohla dívat. To bylo samé:

"Prosím vás, nemáte, prosím vás, nedalo by se u vás koupit...," no prostě samé prosím, prosím, ale výsledek jaksi nikde.

"Tak sakra," bouchla jsem pěstí do stolu. "Chceš si to auto vůbec koupit, nebo čekáš až ti spadne z nebe?"

"Koupit auto chci," řekl tiše a celý se přikrčil. "Ale pět tisíc navíc nedám!"

"Ježkovy oči," zaječela jsem. "Snes se už konečně na zem!"

"Nerozčiluj se," prosebně sepnul ruce a upřel na mne svůj měkký pohled za brýlemi. "Beru já snad od pacientů úplatky za svoji práci, no uznej? Tak proč bych je měl já dávat..."

Třískla jsem dveřmi až vyletěl klíč ze zámku. Na to se odpovědět nedalo. Ale jak z něho vyrazit pět tisíc a potom dát potají úplatek? To byl tedy tvrdý oříšek, ale nakonec jsem jej rozlouskla. Férový nápad to zrovna nebyl, ale fér nefér, účel přece světí prostředky.

V práci hned ráno jsem vytočila číslo Mototechny.

"Sám pan vedoucí, to je ale štěstí," zašvitořila jsem a vzápětí zaútočila. "Odjíždím do ciziny, nutně potřebuji auto, dám pět tisíc navíc!"

"Bac ho," zasténal kolega Čečetka, kterému moje drzost vyrazila dech. Ne tak panu vedoucímu. Ten chtěl jen vědět jméno a adresu. Tak a teď už zbývala jen maličkost - realizovat svůj geniální nápad.

"Tady to voní jako v Alcronu," podivil se manžel, sotva večer otevřel dveře bytu. S povzdechem jsem ho políbila.

"Šampaňské?", nevěřícně kroutil hlavou. Vzdychla jsem o trochu víc. Nic.

"Srnčí medailonky?", teď jsem vzdychla tak, až odletěl ubrousek ze stolu. Zase nic. Surovec jeden! I slepý by totiž musel poznat, že mne drtí starosti.

Gramofon burácel jeho oblíbenou Osudovou a mně tekly slzy vzteku nad předstíranou nechápavostí tohoto necity. Nakonec to však přece jenom nevydržel.

"Je mi jasné, že tě nerozplakal Beethoven," řekl a vypnul gramofon. "Kolik?", zeptal se ledově. Skokem jsem se mu ocitla na klíně.

"Krásnej kožíšek, miláčku, úplně zadarmo ..."

"Kolik!", přerušil mě ještě mrazivěji. Dobře, sám si o to řekl.

"Pět tisíc." A bylo to venku. Cifra zůstala viset ve vzduchu jako nevybuchlý granát.

Vytřeštěně na mne zíral, potom si trhavými pohyby začal upravovat puky na kalhotách, nesrozumitelně přitom něco drmolil, střídavě se smál a mračil, ale nakonec šok překonal.

"No jo, no," rezignoval a zhroutil se do křesla. Zavýskla jsem jako Jánošík a mlaskavě ho políbila.

Za pár dní nato přišel telegram, že si můžeme pro auto přijet. Zatelefonovala jsem to ihned manželovi. Když se pak přiřítil k Mototechně, zarazila jsem ho.

"Počkej tady, jdu tam, přijdu sem," blekotala jsem krajně rozčilená a vrazila dovnitř.

"Nene, pane vedoucí, nepůjdu dál," odmítla jsem jeho pozvání a zůstala stát ve dveřích. Přítomní čekatelé na nová auta zpozorněli.

"Tady je telegram od vás, támhle manžel a tady slíbených pět tisíc navíc za ochotu," řekla jsem patřičně nahlas a podávala mu peníze jen tak bez obálky. Ztuhnul, vytřeštěně na mne zíral, ale nakonec se vzpamatoval.

"Nene, to v žádném případě," ohradil se.

V tom případě mnohokrát děkuji," přerušila jsem ho a rychle vypadla.

,,No to snad není možné," hladil manžel nadšeně auto. "Vidíš, měl jsem pravdu, když jsem říkal, že to půjde bez podplácení a ..."

"Uznávám, že to šlo," hezky jsem se na manžela usmála. "Ale teď si pospěšme pro ten kožíšek, ať mi ho neprodají.“

Převzato z internetových stránek www.pozitivni-noviny.cz