„Byli hubený — umřeli, byli tlustý — umřeli taky.“ Přesně těmito slovy reagoval můj tatínek vždycky, když někdo v rodině začal mluvit o tom, že by měl pár kilogramů shodit. Jeho svérázný přístup k hubnutí možná pramenil z toho, že stejně jako moje maminka žil s nadváhou po celý život a kromě vysokého krevního tlaku neměl až do svého odchodu do penze výraznější zdravotní problémy.

A tak jsem si v rodině se dvěma sourozenci užívala typické české kuchyně se zabijačkami u babiček, omáčkami, knedlíky a s tradičním pekáčem buchet v neděli. Přesto jsem v dětství problémy s nadváhou neměla. Nepatřila jsem sice k nejštíhlejším „tyčkám“ ve třídě, ale vždycky jsem byla mezi spolužačkami nejvyšší nebo alespoň druhá nejvyšší. Jíst jsem mohla bez jakéhokoliv omezení i proto, že jsem od svých deseti let hrála basketbal, a tam rozhodně není o výdej energie nouze.

První pokus? Hladovka!

S dietami jsem se poprvé setkala na střední škole, zatím jen jako nezúčastněná pozorovatelka. Některá z mých kamarádek nebo spolužaček, případně spoluhráček občas přišla se „zaručenou dietou“ a vydržela o ní plamenně hovořit třeba i několik dnů. Pak obvykle přestala a nikde se nechlubila, jakých výsledků díky tomu zázraku dosáhla. Připadalo mi to k smíchu. Přibývat na váze a přemýšlet o hubnutí jsem začala až na vysoké škole. Přibylo mi studia a vysedávání v učebnách, na tréninky už mi nezbývalo tolik času, a protože se klasický jídelníček v rodinné kuchyni nezměnil, kila přibývala. Při výšce 175 cm jsem se brzy dostala zhruba k třiaosmdesáti kilogramům. Vzpomínám si, že jsem měla období, kdy jsem řešila svou nadváhu mírnou hladovkou. Spočívala v tom, že jsem se ráno v menze nasnídala a pak už jsem po celý den nic nejedla. Dnes už nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to spojené s tím, že jsem do sebe o to víc „futrovala“ maminčiny dobrůtky při víkendovém návratu z koleje. Jediné, co mi z té doby utkvělo v paměti, je užaslý pohled mé spolužačky z gymnázia, která mě jednou v sobotu navštívila a už ve dveřích vydechla obdivně: „No ty jsi krásně štíhlá! Jak jsi to udělala?!“ V té době jsem vážila o dvě kila víc než nyní. Mého hubnutí si naštěstí všimla maminka a učinila mu rázný konec. „Koukej se pořádně najíst,“ zavelela a začala mi v neděli přibalovat do tašky jídlo, abych na koleji nestrádala.

Úbytek pohybu = tloustnutí

Problém s nadváhou začal narůstat po dokončení školy, měla jsem sedavé zaměstnání a postupně jsem kvůli pracovnímu zaneprázdnění omezovala basket. Úplně jsem s ním přestala pár let poté, kdy jsem změnila povolání, definitivně opustila rýsovací prkno a začala se věnovat novinařině. Tedy práci plné stresu a nepravidelnosti v jídle. Nebylo výjimkou, že jsem přes den sotva stačila zhltnout jen něco studeného z papíru, celý den jsem neměla na jídlo čas ani pomyšlení a večer, po návratu domů, jsem doslova vyplenila ledničku. Nedostatek pohybu a nárazové přejídání se promítly do toho, že jsem pomalu, ale jistě tloustla a tloustla. Občas jsem se sice na pár dnů (zejména o dovolené na chalupě) pustila do pití nějakých koktejlů pro hubnutí apod., ale bez větších úspěchů. A tak jsem si bez výčitek svědomí kupovala stále větší oblečení a jen tiše skřípala zuby nad tím, že v mé tehdejší velikosti 48 měli v obchodech jen „babkovské“ haleny příšerných vzorů, barev i střihů.

Zrcadlo mi otevřelo oči

Pořád ještě mi chyběl ten správný impuls, který by odstartoval moje skutečné hubnutí. A přišel dost kuriózně. Za všechno může havárie vodovodního řadu. V naší ulici netekla několik dnů voda, a tak jsem se domluvila s kamarádkou, že se budu chodit sprchovat k nim domů. Měli v koupelně na zdi velké zrcadlo a já s hrůzou při sprchování pozorovala svoje rubensovské tvary. Doma jsem se hned zvážila a zjistila, že ručička na váze ukázala povážlivých devadesát šest kilogramů. Táhlo mi v té době na čtyřicítku a pořádně jsem se vyděsila. ,,Alenko, tak ty už máš nakročeno k metráku! No, potěš Pán Bůh!!!“ říkala jsem si a rozhodla se s tím skoncovat. Metrák byl pro mě nepředstavitelným strašákem možná i proto, že jsem ho od dětství vnímala jako magickou hranici, která dělá „z normálních lidí tlusťochy“ a naopak. Tak jsem si totiž vykládala slova svého tatínka, který si při vážení buď posteskl nad tím, že má zase sto patnáct kilo, nebo si naopak pochvaloval, že se blíží k metráku. Ovšem v jeho případě vedla cesta ke zmíněné hranici z druhé strany, než odkud jsem se k ní blížila já.

Možná právě díky těmto vzpomínkám je metrák v mých očích obrovská obluda, která nesmí přes práh mého bytu!

Alena Zvěřinová (1963)

Ukázka je z knihy: S váhou na houpačce – kniha pro vaši duši,tým autorek: A. Zvěřinová, M. Klocová, I. Málková.

Vydalo nakladatelství Smart Press, s.r.o.

ISBN 80-903642-5-X

Objednávky a další ukázky také na: www.smartpress.cz, objednávky: 608 265 336