Ukázka z připravované knížky Moje uvěř a já spisovatelky Libuše Čihákové.(foto)

Že jsem vlastně pamětník, jsem si uvědomila, když jsem vnoučatům, která se chystala s rodiči k moři, začala vyprávět, jak jsme prázdniny, jako děti, trávili my.

Mně a čtyřem sourozencům dávali vždy učitelé vysvědčení o týden dřív. Věděli, že odjíždíme s maminkou na dva měsíce na chatu, vzdálenou sedmdesát kilometrů. A to byla tehdy nějaká dálka! Auta ještě moc nejezdila a vlakem to bylo s přestupováním a čekáním cestování na celý den. Když vlak konečně dojel do Velkého Meziříčí, čekal nás na nádraží s koníkem Ferdou a žebřiňákem starý pan Vrška. Nalodili jsme zavazadla i sebe a byl nás plný vůz. Koník zabral a nám dětem se srdíčka radostně zatetelila. Naše mysl letěla napřed do naší chaty u lesa, na břehu Oslavy. Za řekou se táhl hluboký, temný smrkový les, stoupající prudce do kopce. Vzadu za chatou se rozprostíral les borový. Suchý, světlý, plný netřesků a borových šišek, se kterými maminka tak ráda topila. Vedle nás, za paloukem, líně plynul potůček, sloužící nám za koupelnu.

Kola vozu cvakala o kameny, pan Vrška na kozlíku podřimoval, větřík nám čechral vlasy a nikdo, kromě nás dětí, nikam nespěchal. Po příkopech rostly lesní jahody, které jsme si stačily nasbírat a zase naskočit zpátky na vůz, koník taky občas něco zakousl. Po dvou hodninách cesty sjel vůz ze silnice a kodrcal se dál kamenitou cestou podél řeky, kolem papírny, přes dvůr mlýna s klapajícím vodním kolem, pak luční cestou kolem chat. To bylo vítání a překotných sdělení mezi námi a chataři! Vždyť jsme se celých deset měsíců neviděli! My děti jsme se ale nemohly dočkat, až uvidíme kousek střechy, potom komín, a pak už nás slavnostně vítala naše chata, chráněná laskavými větvemi vysoké borovice...

Náš ráj neměl ani elektřinu, ani vodu, slamníky byly nacpané senem, podlaha prkenná, pár kousků nábytku, v kuchyni sporáček. A to byl zase ráj maminky. Hned postavila na kamna veliký hrnec vody a za chvíli jsme se všichni pustili do nezbytného úklidu. To bylo drhnutí, cídění, všechno se muselo třpytit voňavou čistotou. Teprve potom pro nás děti nastal ten pravý prázdninový ráj. Od rána do večera polonahé, koupání v řece, skákání do kupek sena, hry na vojáky, snědá tělíčka se objevila doma jen když v žaludku hlady kručelo. "Čím ty děti natíráte, že jsou tak krásně opálené," ptaly se kolemjdoucí paničky, vedoucí své jedináčky za ruku. "Ničím," odpovídali jsme sborově za maminku a smáli se, že se někdo může tak hloupě ptát.Taky nám připadalo hloupé, když se paničky ptaly, "čím ty děti krmíte, že jsou tak pěkné". Protože my jsme jedly všechno, vždycky a všude.

Na to vše jsem si vzpomněla, když jeden z mých vnoučků začal odmítat cizokrajné dovolené s rodiči a trval na tom, že bude trávit prázdniny se mnou na chalupě. "Řekni mu něco," bědovala nešťastná dcera. "Taková nás čeká krásná dovolená!" Co bych mu asi tak měla říkat? Vybral si prostě svůj ráj. A v ráji, jak je všeobecně známo, je navzdory času vždycky nejkrásněji.