V současné situaci je asi tak nějak normální, že je společnost rozdělená a plná nevraživosti. Každý má nějaký svůj názor a není úplně v módě respektovat názor odlišný. Ve svém okolí a hlavně na sociálních sítích to vidím dnes a denně. Je to zřejmě logické a přirozené, že když se lidé upínají pouze k jedinému problému, se kterým navíc souvisí spousta omezení a nekomfortu, vjíždí si do vlasů. Ale že se kvůli tomu přestaneme bavit i doma, to by mě ani ve snu asi ani nenapadlo.

Při první vlně covidové jsme se s manželem bili do prsou, jak pěkně jsme to i s dětmi zvládli. Potvrdili jsme si, že my spolu doma umíme úplně v pohodě být a ještě máme to štěstí, že ani v takové krizi nemusíme řešit finance. Vedli jsme s manželem dlouhé debaty, kdy jsme se momentální světový problém snažili trochu uchopit a pochopit ze všech stran, probrali jsme, co pravdy tak zhruba může být i na konspiračních teoriích, řekli jsme si co a jak, kdo jak to vidí, kdo s čím souhlasí, či nesouhlasí a vše bylo v pořádku. V souvislosti s tím, jak vše doma probíhalo klidně a že jsme spolu mohli diskutovat, jsme od sebe odráželi i negace zvenčí. Ale teď došlo na očkování a my nemůžeme najít společnou řeč.

S mužem máme na očkování naprosto odlišný pohled. Já jsem všema deseti pro. Když jsem toto poprvé vyslovila nahlas, přeběhl mému muži po obličeji stín. Začal se mi vysmívat a jízlivě se dokola dožadoval odpovědi, zda to skutečně myslím vážně. Ano, myslím to naprosto vážně. Proč bych nemyslela? Když jsem muže v pozdější debatě znovu informovala o tom, že já se očkovat dám, strašně jsme se pohádali. Vyletěl jako čert z krabičky. Označil mě jako typickou ovci (to mu snad nikdy neodpustím) a dal mi nekonečnou přednášku o tom, jak škodlivé očkování je. Já jsem mu oponovala tím, že má názory jako za dob tmářství a bylo vymalováno.

Už jsme se párkrát udobřili, ale pěkně to mezi námi vře. Zkoušeli jsme nemluvit o tom, ale vždy se k vakcinaci dostaneme a už to jede. On mluví o svobodách, já o zdraví. Snažím se mu ukázat, že já zdraví a svobodu beru jako jeden šuplík. Jsem-li nemocná, nemůžu si díky nemoci dělat, co chci, (jakákoliv) nemoc mě omezuje. Můj muž však zahájil totální bojkot jiného názoru a přidal povýšenecké chování, protože žije v domnění, že on ví něco, co já ne. Já však jeho názor respektovat dokážu, i když mi přijde jako pokrytec. Zrovna můj muž je proočkovaný vším skrz na skrz, ale teď bude hulákat o škodlivosti. A jak to tak sleduju kolem sebe, tolerance k jinému postoji je v dnešních vyhrocených dnech bohužel opravdu skoro nulová. A to mě moc mrzí.

Sabina, 41 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Ilustrační foto: pixabay.com