Nakladatelství MOTTO vydalo knihu Táňi Pikartové a Miroslava Plzáka - Muže ani květinou...s dobrou radou doktora Plzáka

Skutečné situace v soužití muže a ženy:

Také si říkáte, že s mužem špatně, bez něj hůř?

Proč je některý vztah úspěšný a druhý se rozpadne?

A proč někdy partner nereaguje vůbec?

Odpověď na tyto a další otázky Táni Pikartové dává MUDr. Miroslav Plzák. Vysvětluje a komentuje příčiny vzniku konfliktu a nachází jejich řešení.

Publicistka Mgr. Táňa Pikartová se narodila 9. 3. 1951 v Plzni. Je absolventkou Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Počátkem 80. let stála u zrodu živého vysílání Československého rozhlasu, vysílání Studia 7. Pracuje jako rozhlasová redaktorka, píše povídky pro společenské časopisy, publikuje v denících (MF Dnes, Příbramský deník) i časopisech (Xantypa, Bydlíme), spolupracuje jako středočeská zpravodajka s rádiem Impuls. Je autorkou mnoha rozhovorů, článků, povídek, sloupků, esejí a rozhlasových reportáží. Právě při své novinářské práci ve společenských časopisech se seznámila s MUDr. Miroslavem Plzákem. Kromě jiného se soustřeďuje i na činnost v oblasti mediální propagace.

MUDr. Miroslav Plzák, CSc., se narodil 25. 8. 1925. Studoval v letech 1945-1950. V roce 1959 začal pracovat na psychiatrické klinice Fakulty všeobecného lékařství UK a v roce 1964 se stal jejím primářem. Tuto funkci zastával dvacet pět let. Aktivní praxi i pedagogickou činnost opustil v roce 1989. Je čestným členem Asociace manželských a rodinných poradců v Čechách, spoluzakladatelem Linky důvěry a pilným autorem. Napsal na 60 vědeckých prací a populárně psychologických publikací. Působil i jako dramatik a televizní scénárista.Čechách, spoluzakladatelem Linky důvěry a pilným autorem. Napsal na 60 vědeckých prací a populárně psychologických publikací. Působil i jako dramatik a televizní scénárista. Vytvořil devět divadelních her, inscenace Záviš kontra Březinová (spoluautor M. Šimek) byla na scéně divadla Semafor nepřetržitě tři a půl roku. Věnuje se i publicistické činnosti.

Ukázka:

…Milenky pláčou

Svoji kamarádku Ivu obdivuji dodnes. Co všechno ta holka už prožila! A vždycky se ženatým mužem.

„Jako bys nemohla mít normálního mužskýho,“ říkám jí jako kolovrátek už dvacet let.

„Mohla, ale nemám, mám nenormálního, tudíž ženatého,“ odpovídala vždycky v žertu, „a sama

jsem tedy, milostivá, taky nenormální.“

Já ale s přibývajícími léty cítila v té odpovědi čím dál tím silnější lítost. Ten pocit, který se nedá popsat, nedá se vyříkat, nedá se vykořenit, ten prostě je a čím hlouběji a déle se zarývá do srdce, tím je zřetelnější.

Iva byla úplně normální ženská, brzy po narození dětí se s tím svým, kterého si vzala z rozumu,

rozvedla, protože zjistila, že s rozumem, ale bez lásky, se prostě žít nedá. Moudrost, kterou pochopila

bohužel až tehdy, když zjistila, že ten její technik je jen parazit jejího života. Co všechno si ten

chlap dovoloval, bylo až neuvěřitelné, co všechno vyžadoval, bylo neskutečné. Než život s despotou,

raději s nikým, to byla i moje filozofie, jenomže mě se bohudíky netýkala.

Iva si tak jednoho dne, kdy nejen pohár, ale celá díže naplněná po okraj hořkostí nevydařeného manželského života prostě přetekla, řekla a dost, sbalila nejnutnější, odešla k rodičům a podala žádost

o rozvod. Ukápla totiž poslední kapka arogance jejího Vlastíka a byl neodvolatelný konec. Řekla si, že dost bylo hrdinství, a vrhla se do života se dvěma malými dětmi pro další roky sama. A jak to

tak v pětadvaceti bývá, naprosto nepřipravená na všechna úskalí a překážky, které zákonitě přijdou

do života každé ženy, ovšem do života ženy rozvedené a s dětmi chodí nějak častěji.

Jsou chvíle, kdy je všechno problém, kdy se nic nedaří, kdy se nesnáze valí jedna za druhou až geometrickou řadou. Přesto Iva překonávala život až s příkladnou bravurou, nikdy si nestěžovala, nikdy nekňourala. Mnohdy jsem i já, se zázemím muže, se kterým jsme měli báječný vztah, skomírala na duši, protože, co si budeme nalhávat, věčně to není ideální, ale ona mě dokázala vždycky podržet, pofoukat a poslat zase znovu vybavenou o další dávku optimismu do života.

„Jak je to možný, že máš pořád dobrou náladu,“ ptala jsem se jí a čekala dobrý recept.

„Ale nemám,“ ujistila mě a já byla z té odpovědi docela vedle.

„Ale vždyť tě znám dobře a vidím to, ty prostě záříš, ty vejdeš a rozsvítí se, rozdáváš náladu,“ oponovala jsem a čekala, že už konečně řekne to správné slovo.

„Tak já ti to tedy vyklopím, moje milá, zlatá kamarádko Jitko,“ říkala zase tím svým nakažlivým laskavým tónem hlasu, usmívala se na mě, ale já v jejích očích zahlédla přece jenom něco jako lesk.

„Já na bolesti, nemoci a přemítání a babrání se ve svém životě a hledání viníků prostě nemám čas, musím makat, živit děti, starat se o domácnost a taky trochu o sebe, víš, tak to je, nemám čas na hlouposti, ani na to, abych se zkoumala, musím letět světem tím ohromným tempem, který nemůžu zpomalit ani změnit, alespoň příštích deset let rozhodně ne,“ říkala pomalu, ale zřetelně a důrazně

a s každým slovem byl odlesk v jejích očích silnější.

Vyčítala jsem si, že jsem ji k téhle zpovědi donutila, uvědomovala jsem si, že z vlastního rozmaru.

Já, ženská žijící oproti Ivě v bavlnkách, hýčkaná a rozmazlovaná dostatkem všeho, jsem ji tak rozhodně zranila.

„Promiň,“ omlouvala jsem se.

„Neomlouvej se, prosím tě,“ ujišťovala mě, „vždyť jde opravdu o prkotiny, prostě jsem si nikdy takový luxus dovolit nemohla, a ještě dlouho dovolit nebudu moct, až ale budu moct, tak to poznáš, a garantuji ti, že ihned, moje rozmařilost nebude znát meze, ale koukej ještě vydržet a hodně dlouho, protože to tak hned opravdu nebude,“ posmrkla, mile se na mě usmála a já věděla, že to myslí naprosto a smrtelně vážně. Věděla jsem zcela přesně, že pokud ji budu chtít vidět opravdu rozmařilou, bez starostí, jak si užívá luxus svobodného života, že si skutečně budu muset hodně dlouho počkat. Stejně dobře jsem věděla, že to tak jednou bude. Touhle pravdou jsem si byla jistá stejně jako ona.