Nečekají tam na nás jen hluboké lesy a téměř nepoškozená příroda bývalého hraničního pásma, ale také podivuhodné pověsti obsahující pozoruhodné informace o naší minulosti.

Některé zdánlivě nesourodé strašidelné příběhy „ze Šumavy" mají totiž jednoho společného jmenovatele – zcela unikátní původ, a to keltský. A keltské pověsti jsou v této oblasti doplněny i nezpochybnitelnými stopami po někdejším keltském osídlení. Překvapující je přitom hlavně to, že něco tak pomíjivého, jako   mluvené slovo, bezpečně přetrvalo mnohem delší údobí, než jsme si dosud připouštěli. A tak si můžeme být téměř jisti, že pověsti o obrech na Obřím hradu nebo o spícím vojsku v Boubíně si vyprávěli naši keltští předkové před mnoha a mnoha staletími.

Obři a skřítkové

Globálně tuto otázku rozebírá Jiří Svoboda ve své obsáhlé monografii Keltské motivy v českých pověstech. Výslovně se zmiňuje právě o obrech, kteří podle pověstí obývali již zmíněný vrch Obří hrad (1010 m n. m.) u Kašperských Hor, kde dodnes můžete spatřit pozůstatky jakýchsi keltských staveb neznámého účelu. Obři si tam žili celkem spokojeně, až přišli lidé, kteří je rušili. Obři se tedy sebrali a odešli na jih, do Alp. Byli tedy ze své vlasti vytlačeni stejně jako autoři této pověsti, staří Keltové.

Dalšími typicky keltskými obyvateli Šumavy jsou skřítkové. Je dobře se před nimi mít na pozoru, neboť jsou povahy různé. Mezi Rejštejnem a Kašperskými Horami se jim říkalo škrtiči neboli huckaufové (zkomoleně z německého „hup na záda"). Skočili na člověka zezadu a prostě ho zcela bezdůvodně uškrtili. Poznali se podle bílých kapuci a nepříjemného vřískotu. V jiných případech se dalo se skřítky vyjít o poznání lépe. Jednoho neduživého chlapce ze mlýna v údolí Vydry právě skřítkové ve své škole naučili léčit bylinami, porozumět řeči zvířat a ptáků a prohlížet skály, jako by byly ze skla, a hledat tak poklady. Chlapec se sice nestal mlynářem, ale přesto byl v okolí velmi vážen a ctěn. Domněnka o keltském původu této pověsti je posílena i motivem „školy", jejíž vyučovací předměty nápadně připomínají obory vzdělávání legendárních druidů.

Jindy si zase skřítci vyrazili na ryby. Jeden z nich marně bojoval s otavským pstruhem a už se zdálo, že ryba mužíčkovi uplave. Naštěstí to uviděl vorař, nezaváhal a skřítkovi pomohl pstruha dostat na břeh. Skřítek potom voraři na oplátku daroval říční perly a zlatý řetízek se stříbrnou rybičkou. Přesně tak se chovají i keltští skřítkové. K vodě mají tak blízko, že se leckdy i promění v ryby a hrají si ve vodopádu. Často také vyrábějí, a to velmi zručně, předměty z kovu, zbraně i šperky.

Víly a divoká honba

Pravděpodobně keltského původu je také typicky šumavská pověst o lesní matce. Je to bytost velmi záhadná, trochu připomínající lesní víly. Má ve zvyku překvapovat spící nebo odpočívající dřevaře nebo odvádí lidi do hloubi lesa, aby se už nikdy nevrátili. Jindy však chudého sirotka obdarovala dvěma zázračnými košíky. V jednom byly jahody a v druhém borůvky, které z košíků neubývaly. Košíky se však nikdy nesměly vyprázdnit až do dna, protože potom by kouzlo pominulo.

Další keltská víla, jezerní panna („dáma"z jezera), nemá svůj domov jen v dnes neznámých jezerech anglosaského světa, ale i v Prášilském jezeře v někdejším hraničním pásmu. Lidová tradice ji popisuje jako „krásnou jezerní pannu se zlatými vlasy a modře svítícíma očima". Víla zpívala dojemné písně a kolem ní tančily na hladině tisíce světel.

Pěkně děsivá jsou i další šumavská vyprávění keltského původu. Takový dobytčí běs je zvíře podobné ještěrce. Srší z něj jiskry, které pochopitelně snadno vyděsí pasoucí se dobytek. Při zběsilém útěku se potom zvířata často poraní. V hloubi lesů je také možné narazit na tzv. divokou honbu. Je to vlastně přízrak lovců, o němž se vypráví i jinde než na Šumavě. Jejich zvláštností je to, že nejsou vidět, jenom je slyšet zběsilý trysk koní, cinkání podkov a postrojů, povely pso-vodů a štěkot psů. V šumavské variantě je však o podobě divokých honců jasno - jsou to černí muži na černých koních doprovázení troubením loveckých rohů a práskáním biče.

Ďáblové a rarachové

Na cestě za přízraky a strašidly však nemusíte bloudit jen po šumavských hvozdech a jezerech. Vyskytují se také na osvědčených lokalitách tamních hradů. Domovské strašidelné právo na Rabí uplatňuje někdejší majitel Puta Švihovský z Rýzmberka (okolo 1380). Za to, že zde nechal zaživa zazdít tři pomlouvačné chůvy, si ho odnesl čert dírou ve stropě. Ta se na hradě ukazuje dodnes. Od té doby se na hradě zjevují přízraky hradního pána na ohnivé svini v doprovodu pekelných rarachů.

S unášením nehodných hradních pánů měli čerti na Šumavě zjevně plné pazoury práce. Stejný osud postihl totiž ve Velharticích cizáckého Martina Huertu, jemuž hrad připadl za třicetileté války. Huerta zneužil tísně tří zbídačených sirotků a vyměnil s nimi jejich louku za hrnec kaše. Za to i za mnohé jiné hříchy si ho nakonec Satan za jedné bouřlivé noci odnesl rovnou do pekla.

A aby to ďáblové neměli do práce daleko, usídlili se na třetím šumavském hradě, Kašperku. Vlastně se tu vyskytovali a trápili místní obyvatele ještě před tím, než byl hrad postaven. A když byl hrad počátkem 17. století opuštěn, nastěhovali se do jeho pochmurných zdí i s ohnivým psem hlídajícím poklady. Už se aspoň trochu bojíte? Ne? Třeba ještě změníte názor, až jaksi nenormálně zabloudíte v šumavských hvozdech nebo vás ve starobylých hradních zdech překvapí nenadálá pravá šumavská bouřka...

 

napsala: Jitka Lenková

foto: Facebook