Chytré a slabší povahy se někdy, například koncem roku či na vlastní narozeniny, neubrání rozjímání o životě. Povahy méně chytré a silnější se tím vůbec nezabývají a radši žijí. Ale i těm se občas vloudí do podvědomí otázka - jak je možné, že se tak snažím - a zasloužený úspěch nikde?

Proč je tomu spíše naopak? Co jsem udělal špatně? A když už nic, proč moje snaha, pracovitost, píle atd. nebyla po zásluze odměněna? Odpověď je velmi jednoduchá - to, co od života dostáváme, vůbec nijak nesouvisí s tím, jak jsme o to usilovali. Prostě nesouvisí.

Chceme život spravedlivý

Podstata problému tkví v tom, že člověk potřebuje jistotu, anebo alespoň její pocit. Když udělám tohle - stane se tamto. A nic jiného. Tak je to správné a spravedlivé. Dobro vítězí a zlo je potrestáno. Když se budeš snažit, úspěch tě nemine. Bez práce nejsou koláče.

Jenže ono to tak nefunguje. I kdyby se člověk přetrhl na sto tisíckrát, nebude mít, třeba, těch pár desítek milionů jako jeho soused - restituent. Bez práce. A může se třeba stavět miliónkrát na hlavu ­a ve Sportce nevyhraje. Jako ten či onen, místo něhož by si tu výhru zasloužilo aspoň 10 000 lidí určitě víc. Také dívka neodpovídající současným ideá­lům krásy, byť s IQ hraničícím s geniali­tou, se nikdy nestane mediální hvězdou jako ta s inteligencí sice třetinovou, avšak podstatně pohlednějším zevnějškem. Ti tři měli prostě štěstí, že se narodili jako potomek bohatého sedláka, jako extrémně krásná dívka a budoucí výher­ce, aniž pro to hnuli prstem. Aniž pro to vůbec mohli hnout prstem.

Přeješ a nebude ti přáno

A je po spravedlnosti, tedy, lépe řečeno, po její iluzi, pro kterou nás od nejútlejšího dětství tahle společnost vychovává. To, co tak v jejím důsledku rádi nazývá­me závistí, není potom závist jako tako­vá, tedy že jeden člověk něco tomu druhému nepřeje. Jde spíše o touhu po jisté spravedlnosti. Abych i já měl to, co ostatní, protože nejsem o nic horší, nezasloužím si přece o nic méně. Větši­na lidí, kromě těch opravdu zlých a nenávistných (ale to je zase o něčem jiném), si nepřeje, aby sousedovi chcípla koza, když on sám ji nemá. Ne. Většina lidí chce mít také takovou krásnou kozu, a pokud možno, aby ta jejich koza byla lepší nebo aby jich měli víc.

Čili většina lidí je úplně normálně přejí­cích - ovšem jen za podmínky, že jim bude také dopřáno stejně a pokud možno ještě více. Koneckonců k tomu nabádá i známé přísloví, tedy přímo ryzí extrakt tisícileté lidské zkušenosti: „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno". A když jim dopřáno a dodáno není, dostavuje se zklamání, krutá frustrace - to jsem si přece nezasloužil.

Zastavilo ho až moře

A tady děláme tu hlavní chybu. Když se nedaří, co se dařit má, čelíme tomu naším „osvědčeným" západním způsobem. Naše výchova nám nedovolí nad tím mávnout rukou, prostě se na to vykašlat. V takových případech se od nás očekává ještě větší úsilí. Věci se přece mají a musí dotahovat do konce. Vzdávají se jenom zbabělci a slaboši. Donutit se vzdát nás mohou jen vnější okolnosti.   Jako když Jan Roháč z Dubé stojící na břehu Baltského moře a na obzoru nikde žádný trajekt, srdnatě zvolal: „Bůh je mi svědkem, že pro vodu nemohu dále!"

Ale ne každý má to štěstí, aby na takovou nepřekonatelnou překážku narazil včas.

Umění vzdát to včas

Vždycky mi v té souvis­losti vytane na mysli nepříliš šťastný příběh jedné tiskařské rodiny z devade­sátých let. Pronajali či koupili si nějaké prostory, vzali si na to samozřejmě úvěr a žili v přesvědčení, že se jim nemůže nic stát, když budou poctivě pracovat, protože za poctivou práci musí nutně přijít poctivá odměna - no však to znáte.

I když dřeli jako koně, tady jim někdo něco zůstal dlužen, tam si někdo stěžoval na hluk, nezískali tolik zakázek, kolik by potřebo­vali, zato banka žádala své splátky pravidelně. Nezvládli to. Jejich sen o poctivém podnikání a zasloužené odměně vzal za své a s ním i vztahy v jejich původně soudržné a nadšené rodině. Čím víc se snažili, tím horší se jejich situace stávala. Nakonec to vzdali, aby nepřišli úplně o všechno. „Měli jsme peníze jen na jeden začátek," konstato­vala nakonec se slzami na krajíčku „matka rodu".

Co když to není naše cesta?

Nepochopila, že to nebylo o peně­zích. Kdyby těch peněz měli dvakrát, třikrát tolik, utopili by je v tom všechny. Nebyli schopni, a to včas, dohlédnout toho, že to nebyla jejich cesta, aspoň ne na tomto místě a v tomto čase….

A co ty naše „cesty“, na nichž se nám nedaří?  Jsou opravdu „naše“?

 

napsala Jitka Lenková

foto: indianexpress.com