Čtu na tomto místě různé příběhy, a tak jsem se i já rozhodla svěřit se se svou těžkou situací, která mě ubíjí. Všechno moje trápení začalo v době, kdy jsem ovdověla.

Žili jsme si s manželem v krásné a útulné chatě, kde nám nic nechybělo. Malebné prostředí, čistý vzduch a kolem přenádherná příroda. Měli jsme tam zajištěno veškeré pohodlí, a od dřeva na topení, až po studnu jsme měli vše k dispozici. Dostupné bylo kulturní vyžití, lékaři, i MHD. Manžel, i přes svůj velmi vysoký věk, zvládal veškerý provoz a údržbu. Mně dělaly radost květiny a milovala jsem péči o více než čtyřicet ovocných stromů. K chatě patřil rozlehlý pozemek, i zurčící potok. Byla učiněná radost, žít na tak úchvatném místě, i když jsme tam nechali veškeré peníze, a životní úspory. Došlo však k fatální chybě. Velikou část místa jsme převedli na našeho jediného syna. Domnívali jsme se, že se syn o tento majetek bude také trochu starat. Naprosto jsme se však zmýlili.

Po smrti mého muže mi syn jasně dal najevo, že se o nic starat nebude, a ať s žádnou pomocí nepočítám. Veškeré náklady na údržbu pozemku, chaty, bazénu i zahrady, jsem musela hradit sama. Bylo to však nad mé finanční možnosti, i nad mé síly. Syn upřednostnil chatu své ženy, kterou jsme mimochodem s mužem také pomáhali financovat. Náš vlastní malý ráj nechal ladem. Dobře věděl, že sama na tak velké místo stačit nebudu, a z domoviny mě nakonec opravdu vyštípal. Vše sprostě prodal, velkou část peněz si nechal, a mě odbyl nepatrnou částkou. Je absolutně nad mé finanční možnosti pořídit si momentálně vlastní bydlení, či podnájem. Ať by byl sebemenší. A tak na stará kolena bydlím doslova v chlívku, kam mě syn ubytoval. Tento prostor patří k domu syna a snachy. Dřív byl skutečně chlívem pro domácí zvířectvo. Syna jsem téměř na kolenou prosila, aby mi k bydlení přenechal půdu, ale byl striktně proti. Nepřáli si, abych chodila přes jejich chodbu. A tak mi provizorně upravili chlív, který nazývají bydlením. Nesvítí sem slunce, v zimě je uvnitř opravdu chladno, trápí mě zvýšená prašnost i nekvalitní pitná voda, a všude to mám daleko. S nákupy si musím poradit sama, a většinou je nedůstojně táhnu v ruksaku na zádech. O větších nákupech potřebných věcí si mohu nechat jen zdát. Nemám tady žádné přátele, ani známé. Nikoho, s kým bych mohla mluvit, a ulevit si. Syn mě nikam neodveze, s ničím mi nepomůže. Od smrti mého manžela se mnou on, ani snacha nemluví. Moje zoufalství a trápení jim připadalo přehnané, a bylo jim na obtíž. Přestali tak se mnou komunikovat. Dnes mě nezdraví, a ani pohledem o mě nezavadí. Žijeme tu pospolu jako na bitevním poli. Nevídám ani vnoučata. Když ano, přijdou si jen pro peníze. Jiné dárky zcela odmítají, a od jejich rodičů dostávám za nepeněžité dary pořádné kapky.

V mých letech už člověk nemá sílu řešit tak zásadní problémy. A to můj syn zřejmě dobře ví. Nenapadlo by mě, že se dočkám tak hořké zkušenosti, co se vlastního dítěte týče.

Marie, 70 let

 

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Ilustrační foto: redhavencarehomes.com