Člověk denně potkává sta a sta lidí. Lidi obyčejné, jejichž tváře během

několika okamžiků zapomene, ale také takové, jejichž tvář nezapomene do

nejdelší smrti. A jednoho takového člověka jsem kdysi potkal i já.

Já nevěděl jsem, co je láska,

než potkal jsem Tě, nádherná.

Vždyť nejsi pouze luzná kráska,

co na svět se jen usmívá.

Ty život žiješ. Dáváš naděj,

všem těm, co krásu hledají.

Tu krásu, co též z nitra stoupá.

Co po níž věky pátrají.

Ty úsměvem svým spory řešíš,

a nepřátelství ukončíš.

I kámen změkne na Tvé přání.

Kdo neznají Tě, strádají.

Kdo líbat smí Tě, ten je šťasten,

ten poznal štěstí nesmírné.

Já bojím se říct o polibek,

já bojím se, že řekneš ne.

Tak toužím mít Tě po svém boku,

a toužím vzít Tě do dlaní.

A vyznávám se těmto řádkům,

a chci Tě líbat, moje paní.