Noční můra

Miláčku, bloudím temným krasem.

Ve spleti chodeb, komínu a propadlišť

se motám jako slepý svišť

a zas a znova rozbíhám se

za tvým hlasem.

Odrazy jeho

od stěn, stalagmitů

se rozlehají jeskyněmi,

chvílemi trnu,

hned zas lehko je mi,

slyším jej blízko,

ano, někde jsi tu...

…ach ne, to potměšilé krápníky

si s ozvěnami tichou poštu hrají

a po kapkách mi posílají

své necitlivé žertíky...

…naději, že jsi blíž a blíž

a že se ze tmy vynoříš,

abys mě v příštím okamžiku

jak Orfeus svou Euridiku

vyvedla na svět z prokletí,

jez sevřelo mě v podsvětí

deprese, kde se stmívá k ránu,

bez jídla, pití,

bez kahanu.