Jsem zamilovaná - jako nikdy v životě. Poslední roky už jsem se skoro přestala snažit, přestala věřit. Pár letmých známostí mě jen utvrzovalo v tom, že jsem k ničemu - nebo že pořádní muži prostě neexistují.

Teď je mi krásně - když jsem s Ním, je to prostě úžasné. Nemělo by to vadu - kdyby ovšem nebyl ženatý. Nechci vůbec myslet na to, co bude - čas mezi setkáními s ním bych nejraději zrušila. Jenže - teď právě nejsem s ním, a tak na to musím myslet: co se mnou bude?

Konzultace

Pamela je v nejlepších letech mezi 20 a 30. Barevné sladění jejího oblečení signalizuje dobrý vkus. Není tuctově hezká, ale pro toho, kdo má oči i pro duši, nesmírně zajímavá: její tvář přímo září bystrostí. U zahraniční firmy má dobré místo. Už to samo zřejmě znamená nouzi o podobný český protějšek mužského pohlaví.

Pamela: Bojím se, že mi řeknete, že to je banální - zamilovat se do šéfa...

Terapeut: Ani nápad. Láska je v životě to nejdůležitější.

P: Už jsem ani nevěřila, že je něco takového možné. Ale proč právě do ženatého? Kdyby jenom byl volný!

T: A nebude?

P: To těžko. Má dvouleté dítě. Miluje mě, ale rodinu má taky rád. Já si taky nechci vzít něco takového na svědomí.

T: A proč právě on do svobodné? (do Vás?)

P: Já... dělala jsem mu asistentku několik let. Okouzlovalo mě, jaký je - jako osobnost. Nikdy se nerozčílí, vždycky absolutně vlídný, všechno řeší humorem...

T: Prostě úplně jiný, než muži, které jste dosud potkala.

P: Naprosto. Nikdy jsem si nemyslela, že byl nějak sexy. Taky bych si nedovolila mu něco naznačit. Pak jsme spolu byli párkrát na večeři a zjistili jsme, že se jeden druhému bojí říct, jak už dlouho vlastně...

T: Takže jste to měli v sobě nastřádané. Je to fantastické, když ta hráz najednou povolí a člověk je celý zaplavený láskou. Je to největší štěstí, které můžeme prožít.

P: Nikdy jsem se necítila tak šťastná, jako teď.

T: Opravdu jste nikdy předtím nebyla zamilovaná?

P: Takhle ne. Nebo vlastně ano..? V osmnácti, to jsem měla první velkou lásku... a taky poslední. Už jsem na to skoro zapomněla, protože to, jak jsme se rozcházeli, to naprosto vyhladilo. Taky ke mně nikdy nebyl tak vnímavý a pozorný...

T: ... a tak zkušený, jako je tenhle.

P: To taky.

T: A teď jste v tom až po uši.

P: Nedovedu si představit, že by to skončilo.

T: To předtím taky ne.

P: Chcete mi to zošklivit, viďte?

T: Naopak - přeji Vám, abyste si z toho odnesla jen to krásné. A k tomu potřebujete naprosto jasně vědět, co děláte, v čem se pohybujete, co se to vlastně děje.

P: A co tedy dělám?

T: To je ta přesná otázka! Co tedy děláte?

P: Já vlastně nevím, co dělám.

T: Děláte to, že jste ve vztahu, o kterém si nedovedete představit, že by skončil, a zároveň říkáte, že on rodinu neopustí. To prostě nejde dohromady, to je každodenní peklo. Proč se sebou takhle zacházíte?

P: A co mám teda dělat?

T: To Vám vyplyne samo, když si ujasníte, co se děje teď.

P: Tak už mě nenapínejte!

T: Zamilovanost je důležitá věc. Říkáte, že s ním jste absolutně šťastná, bez něho zoufalá atd., že ano?

P: To je snad normální, ne?

T: To je tak normální, že to prožíváme všichni a hned na počátku života. Zamilovanost je jakoby znovuožitím naší úplně první lásky - je to stav podobný tomu, jak se cítí třeba roční dítě ve vztahu k mámě. S ní je blažené, bez ní nešťastné atd. - přesně tak, jak jste to vylíčila. Zamilovanost v dospělosti nás citově oživuje, obnovuje naše zdroje citu jako nic jiného.

P: Tak co je na tom divného?

T: Nic - až na to, že jste si pro to vybrala muže, který Vám nemůže patřit celý a pořád, a Vy jemu tím pádem taky ne.

P: Já jsem si to tak nevybrala, to přišlo samo!

T: To je na tom právě to zajímavé: ne já, ono samo, a právě takhle. Skončí to taky samo - až se vrátí k rodině nebo tak?

P: Kristepane, mě bude zle! Jak to přežiju?

T: Pomohu Vás tím provést.

Interpretace

Mnoho dívek chodí s ženatými muži - mnohem víc, než by o tom chtěly ony samy vědět později, coby manželky. Mnoho dívek také s ženatými muži nechodí - nikdy. Je tedy určitě něco, v čem se liší. Jsou situace, kdy to svobodná dáma hraje natvrdo a snaží se rodinu svého miláčka rozbít (aniž by chtěla domýšlet, že to samé může provést jí). To Pamelin případ není.

Jsou situace, kdy chce ze stávající rodiny prchnout muž a odpovědnost je tedy na něm. (Dejte si pozor, dámy, jak o své současné manželce hovoří a co se mu vlastně nelíbí - mohl by to za čas říkat také o vás). To také není Pamelin případ.

V situaci Pamely je buď riskantní hazardérství, nebo křečovitá slepota k vlastní budoucnosti, nebo kus obojího.

Milá Pamelo, určitě je nějaký důvod, proč se to děje právě takhle. Ta prvotní symbiotická láska přece také končí - tím, že povyrosteme a potřebujeme mámu postupně méně a méně. Sami se chceme oddělit, "jít do světa". Tahle separace může být ale taky nechtěná a pěkně bolestná: a to je to, v čem teď lítáte.

Může to skončit zoufalstvím, opuštěností a depresí. Může to také skončit dobře: když si člověk dobrovolně dokáže odepřít to, co nemůže mít. Pak si může udržet to dobré a použít to pro nějakou vhodnější konstelaci.

Ve Vašem případě (jak jsme si pak také vysvětlili) se ta raná separace moc nevyvedla: rychlé "odstavení" jako by se stále opakovalo v dospělých vztazích. Chci věřit tomu, že Vaše současná situace má být vlastně reparátem, separací kterou projdete bez úhony.

Možná, že Váš současný partner je jakýmsi "předjezdcem", mužem, se kterým přijdete zřetelně na to, co ve vztahu chcete a co ne. S tím už si pak můžete najít někoho nezadaného. K tomu Vám budu držet palec.

PhDr. Jiří Tyl - klinický psycholog