Pascal Bruckner je autorem knihy Láska k bližnímu, která vyšla v nakladatelství MOTTO v roce 2006.

Autor knihy nás přivádí do Paříže a nabízí nám nahlédnout do života mladého muže, který chtěl pomáhat ženám, ale nenašel pochopení u svých přátel a blízkého okolí.

Sébastien, pohledný mladý muž, je otcem tří dětí, má ctižádostivou krásnou ženu, kterou mu kamarádi závidí, před sebou má tu nejlepší diplomatickou budoucnost, nemá finanční starosti a přesto je schopen se všeho vzdát a vydat se na cestu, která je velmi nejistá.

Jednoho dne v kavárně potkává starší ženu, která ho požádá o jistou službu. Nejprve je její žádostí dotčen, ale žena je velmi přesvědčivá a tak s poskytnutím služby po malé chvíli souhlasí. Když o několik hodin později opouští hotelový pokoj, ve kterém sexuálně uspokojil neznámou ženu, bohatší o větší částku peněz a bez pocitu provinění z nevěry si ještě neuvědomuje, že právě začíná jeho tajný druhý život, který mu přinese do jeho poklidného a úspěšného jak pracovního, tak rodinného života mnoho změn, ale také sexuálního uspokojení, které bude draze vykoupeno.

Sébastienovi je 30 let a před sebou má úspěšnou kariéru velvyslance. Pod záminkou studia využívá co nejvíce pracovního času pro svoji zálibu, a tou je sexuálně uspokojovat ženy bez rozdílu věku a vzhledu. Najímá si malý byt v centru Paříže, který si k tomuto účelu zařídí a klientelu mu pomalu dodává jeho první zákaznice z kavárny. Zpočátku má zákaznic málo, ale časem se jeho klientela rozrůstá. Aby se mezi zákaznicemi orientoval a pamatoval si jejich nároky v sexuální oblasti, zavádí si do počítače jejich přehled s přesným popisem do těch nejmenších maličkostí.. Denně, během odpoledne a podvečera přijme několik zákaznic a večer se vrací domů k rodině a své ženě bez pocitu viny, jako vzorný manžel.

Je přesvědčený, že jeho služby vyhledávají ženy, které jsou doma nespokojené, nebo přehlížené svými partnery, či sexuálně vyprahlé. Se stejným zájmem přijímá mladé i staré ženy, hubené i velmi silné, hezké i škaredé. Nebere si je z důvodu náruživosti v sexu, ale je přesvědčen, že jeho služby jsou vlastně naplněním krásného, co těmto ženám chybí a on je ten, kdo jim to krásné přináší. Není to podle Sébastiena sexuální služba, ale je to láska k bližnímu, která naplňuje. Jednou ze zákaznic je i Dora, mladá žena která je velmi zbožná, někdy náruživá, mnohdy i zvrácená ve svých požadavcích. A právě tato žena něčím tajemným velmi přitahuje, ale i odpuzuje Sébastiena. Stává se jeho pravidelnou zákaznicí, ale když si uvědomí závislost na ni, tak se s ní po několika letech rozchází .

Celých pět let se Sébastienovi daří svůj druhý život tajit před rodinou a spolupracovníky. Jednou u dveří druhého bytu zazvoní jeho žena v očekávání, že najde svého manžela s mladou hezkou milenkou. Když manžel nezapírá a přiznává se ke svému druhému životu, přichází do bytu zákaznice. Nebyla to podle očekávání hezká žena, ale žena škaredá, tlustá a ještě vulgární libující si v jistých praktikách. To bylo pro jeho ženu velmi urážlivé a podává žádost o rozvod. Sébastien je vyvržen ze své rodiny, nepochopen spolupracovníky a kamarády.

Dál se Sébastien věnuje vedle zaměstnání i svému druhému životu. Po delší odmlce se opět setkává s Dorou a občas uspokojují zákaznice, ale i zákazníky společně. V zápalu lásky k bližnímu si nevšimnou varovných signálů, které jim okolí vysílá a tak jednoho dne je Dora vážně napadena a Sébastien je unesen a vězněn svými únosci. Když se mu podaří ze špinavé cely utéci, je na pokraji jak fyzického, tak psychického zhroucení. Dlouhé měsíce je v péči lékařů. Za pomoci bývalého kamaráda a spolužáků ze studií se opět vrací do zaměstnání a normálního života. Je si vědom, že bez této velké pomoci přátel by toto těžké období života nezvládl.

Dostává dopis, ale nechce ho přijmout, protože je od ženy, která dobrovolně odešla z tohoto světa. Raději by tento list nikdy nedostal. Jeho obsah byl zdrcující, ale léčivý.

O autorovi

Pascal Bruckner se narodil v Paříži v roce 1948. Jako dítě onemocněl tuberkulózou a strávil řadu měsíců ve švýcarských a rakouských sanatoriích. Vystudoval filozofii na Sorboně.

Svá první literární díla napsal ve spolupráci s esejistou Alainem Finkielkrautem v roce 1977. V roce 1981 Bruckner vydává svoji prvotinu Hořký měsíc (Motto 2003), kterou roku 1992 zfilmoval Roman Polanski. Jeho film proslavil knihu i autora po celém světě. Značnou pozornost ale vzbudila i další jeho díla, zejména Zloději krásy (Motto 1997).

Ukázka z knihy

Nevěřil jsem vlastním očím a znovu jsem si údivem sedl. Zíral jsem na dvě bankovky něžně zelené barvy s motivy neurčitých oblouků a bran, které vznešeně šustily v prstech vetřelkyně.

„Jsou vaše. Berte!“

Byly zbrusu nové, ještě voněly tiskařskou barvou. Nemohl jsem uvěřit, že se to přihodilo zrovna mně! Odstrčil jsem peníze až na kraj stolu, zamračil jsem se, abych si dodal zlého výrazu, a zřetelně jsem prones: Takhle si peníze nevydělávám!

Ve skutečnosti jsem však nevydal ani hlásku: tahle věta nikdy nepřekročila stadium záměru. Měl jsem okamžitě odejít. Místo toho se ke mně Florence naklonila a v oblaku ovocných vůní a zašeptala:

„Chci vás!“

Sebrala ze stolu eura a strčila mi je do kapsy saka s obratností, která mě zarazila. Číšník na mě mrkl a zazvonil drobnými v kapse. Byl jsem úplně ochromený, zrudl jsem rozpaky.

„Je mi to nesmírně líto, ale nejsem manželce nevěrný. Mám své zásady.“

Sotva jsem tuhle větu pronesl, zažil jsem ke své velké hanbě prudké vzrušení. Abych byl přesnější, začal se mi topořit: nebyla to však jedna z těch běžných erekcí, které připomínají protahování údů ospalého živočicha, stál mi jako klacek, tvrdý, dlouhý, rozvinutý v celé kráse. Florence si toho okamžitě všimla – měl jsem na sobě kalhoty z lehkého béžového plátna – a položila mi svoji teplou ruku na stehno, takže jsem se roztřásl až k tříslům.

„Chápu, co se ve vás odehrává. Je to poprvé, že? To je dojemné. Užijte si to!“

Její prsty mi stoupaly po nohou výš, cítil jsem je skrz látku, mazlivě mě tiskly. Děsila mě moje reakce, svářily se ve mně dvě osoby a já si vyčítal, že jsem takhle rozpolcený, že netvořím jednolitý blok nekompromisního odmítnutí. Nikdy se mi nic takového nepřihodilo. Tolik jsem si přál být doma, obklopen trojím obranným valem svého bytu, své manželky, svých dětí.

„Jsi rozkošný, víš to? Tak pojď se mnou!“

Teď už si dovolila mi tykat! Ta žena se mnou právě uzavírala ohavný obchod. Řeknu jí, co si zaslouží.

„Nikam s vámi nepůjdu.“

„Už nechceš?“

Položila na stůl dalších sto euro s prudkostí koňského handlíře. Za co mě má? Zeleň bankovky plula před mýma očima jako louka vlnící se ve větru. Penis mi tuhl stále víc, snažil jsem se ho zakrýt cípy saka.

„Mám chuť tě svléknout, cítit tě nahého na svém těle.“

Vysoko odhalila nohy, svítily, jako by je někdo vyleštil. Jak se ve mně mohla tak šeredně zmýlit? Nevypadám přece jako jeden z těch týpků, nepatřím do sorty chlapečků s napomádovanými vlasy, kteří brousí po bulvárech a hledají čerstvé maso. Takový nedostatek pozorovacího talentu mě urážel. Musel jsem jí vyložit věci jasně. Odstrčila židli a zvedla se:

„Pojď, už jsme toho napovídali až až.“

Také jsem vstal, kalhoty mi trčely dopředu, jako bych si tam strčil stanový kolík, tak jsem si okamžitě znovu sedl. Florence sebrala ze stolu jakési noviny, myslím, že to byl deník Le Figaro, a bez špetky ironie mi je podala:

„Zakryj si to tímhle, aspoň bude tisk jednou k něčemu dobrý!“

Jako idiot jsem ji poslechl a vyšel s ní z kavárny, byl jsem si jistý, že všichni hosté sledovali náš rozhovor a vysmívali se mé zbabělosti. Slíbil jsem si, že se znovu začnu bránit, že svoji při obhájím beze svědků. Kráčeli jsme bok po boku po ulici, byla malá a šla těžce, vypadala neškodně. Stačilo, abych ji podtrhl nohu, a celá ta nádhera by se poroučela k zemi. Nepředstavovala pro mne žádné zvláštní pokušení. Bylo to směšné, měl jsem ji okamžitě nechat plavat. Dívali se na nás, muži pošilhávali do jejího nápadného výstřihu odhalujícího bujná ňadra z vysušené kůže. Všichni uhádli, k čemu za chvíli dojde, a zkoumavě na mě upírali zorné pohledy. Jak se jenom můžu ukazovat s takovou kreaturou? Zahájil jsem dlouhé vysvětlování, piloval argumenty. Jistě stačí, když budu dostatečně přesvědčivý, a ona to určitě uzná, možná se i omluví, že mě obtěžovala. Stará žena, kterou příroda nijak zvlášť nerozmazlila, nebude přece žádat takový druh služeb od muže, který by mohl být jejím synem. Byť by ho za to platila. Neříkala nic, kráčela beze spěchu, na tváři ji pohrával záhadný úsměv. V jednu chvíli však sklopila oči k dolní části mého těla a utrousila:

„Byl bys přesvědčivější, kdybys nerozvinul plachtu naplno…“

„To je mimovolné, nemůžu za to.“

„Vím, že za to nemůžeš, tak se nenamáhej. Tvé tělo mluví za tebe… a v můj prospěch.“

Zavřela mi zobák. O pět minut později už jsme procházeli portálem grandhotelu v rue Scribe.