Těžko se mi píše něco obecného o tom, jak jsme jako Češi prožívali období karantény při epidemii koronaviru, když vím, že jej každý prožíval trochu jinak. Jiné zkušenosti mají senioři, kteří se mnohdy báli opustit svůj domov a museli se spolehnout na ještě více pomoci z vnějšku. Jiné rodiče školou povinných dětí, náhle vystavených nutnosti stát se domácími učiteli, rodiči na 24/7 a k tomu často i při home office zastávat i vlastní práci. Někdo pracoval z domova a někdo dojížděl do práce, jak je zvyklý, ale procházel při tom nezvykle opuštěnými ulicemi a dojížděl téměř prázdnou hromadnou dopravou. A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Co člověk, to jedinečná zkušenost.

Jsou ale nějaké pocity, které nám všem byly a jsou společné? Jako první mě napadá strach a nejistota. Strach z toho, co s námi bude, protože svět najednou funguje jinak, než jsme zvyklí. Zda si udržíme práci, zda zvládneme vyjít s penězi. Strach abychom se nenakazili koronavirem nebo nedej bože nenakazili někoho z blízkých. Po několika týdnech karantény jsme si trochu zvykli na neviditelnou hrozbu virové nemoci, ale přetrvává nejistota. Z médií k nám doléhají různé zprávy, někdy i protichůdné. Někdy se rozhodnutí vlády mění ze dne na den. Pořád je tu ta otázka – co s námi bude? Budeme muset trávit léto zavření v bytě? Nebo s rouškou na obličeji? Kdy to skončí? Jaké pro bude mít koronavirus důsledky konkrétně pro nás?

Kromě nepříjemných prožitků jsme ale mohli prožívat a prožívali i radostné chvíle. Tím, že nás karanténní opatření zpomalila a vyhodila ze zaběhnutých kolejí, dala mnohým z nás příležitost zastavit se, zamyslet se nad svým žitím. Být blíž lidem, které máme rádi, objevit třeba i nové formy komunikace. Začít vařit jídla, která jsme chtěli zkusit už před několika lety, ale nějak na ně nebyl čas, dočíst knihy, vytřídit dlouho shromažďované fotky nebo třeba šatník.

Ať už pro vás letošní jaro zasažené karanténními opatřeními bylo poklidné nebo hektické, je pravděpodobné, že se s jeho důsledky budeme potkávat ještě delší dobu. A to jak ve vnějším světě, tak i v našem vnitřním světě. Pandemie koronaviru je situací, kterou vnímáme jako ohrožující, a způsobuje v našich tělech aktivaci stresových hormonů, které nám pomáhají zvládnout nebezpečné situace. Mnoho emocí jde v tu chvíli stranou a mohou se projevit až poté, co vnímané nebezpečí pomine. Je možné, že když si budete chtít oddechnout poté, co se každodenní běh věcí vrátí více méně do normálu, budete zažívat emoce, které jako kdyby s tím, co se děje teď, neměly co do činění. Smutek, strach, nevysvětlitelný neklid,... Může přijít i únava, zvýšená potřeba spánku a odpočinku. Není třeba si je vyčítat. Všichni za sebou máme hodně náročné jaro.

Napsala: Jitka Holčapková

Podcast: Psychohygiena je způsob, jak si v sobě uspořádat, co se v práci a v osobním životě stalo, aby to nedělalo dlouhodobě neplechu. Často takto radí Jitka Holčapková, psychiatrička, která se zaměřuje na takzvanou krizovou komunikaci a na psychoterapii.

 

Ilustrační foto: pixabay.com