Čerta, pohádkového tvora s rohy a kopytem, v ZOO nenajdete. Ten, kterého můžete v ZOO ode dneška v úplně nové expozici vidět, je ale neméně exotický a v Evropě jej najdete kromě Prahy pouze v Holandsku. Je to Tasmánský čert, přesněji řečeno Ďábel medvědovitý, tvor obestřený mnoha mýty a pověrami, založenými na jeho vzhledu a chování. A najdete zde nejen jednoho, ale hned čtyři. Do Zoo Praha přicestovali v roce 2019 přímo z Tasmánie.

Pro novou expozici bylo vybráno místo v dolní části ZOO pod svahem, kde dříve byla expozice psounů a několik voliér takzvané Bažantnice, přímo naproti bývalému výběhu slonů.

Architekti se při návrhu pražské expozice nechali inspirovat skutečným Darwinovým kráterem, který se nachází na Tasmánii a je jedním z míst, kde ďábli medvědovití v přírodě žijí. Darwinův kráter byl na západě Tasmánie objeven až v roce 1972 a je velmi těžko přístupný. Údajně vznikl dopadem vesmírného tělesa (zhruba před 700–800 tisíci lety). Něco podobného se tvrdívalo také o české kotlině. Navíc se v okolí Darwinova kráteru nachází obdoba našich vltavínů, takzvané Darwinovo sklo. Oblast je dodnes téměř nedotčeným koutem divočiny a jako taková je součástí světového dědictví.

Expozice byla postavena tak, aby co nejvěrněji napodobila domovské prostředí ďáblů. Pozornost tak byla věnována i takovým detailům, jako jsou rostliny, i když jejich pěstování v místě, které se svými klimatickými podmínkami od země původu výrazně liší, není nejjednodušší. Návštěvníci Zoo Praha se nebudou muset prodírat houštinami, brodit močály, přelézat padlé kmeny ani bojovat s pijavkami či komáry. Přesto zažijí autentický dojem pohledu do kráteru. Pohledovou dominantu ve venkovních výbězích pražského Darwinova kráteru tvoří stromové kapradiny. Ušlechtilá tajuplná krása těchto tajuplných rostlin potřebuje péči nejen v zimě, ale i v létě. Nesvědčí jí horké suché dny, a proto se na skalách i v půdě schovává závlaha,která bude nahrazovat mlžné opary i častý déšť.

Společnost v expozici dělají další živočichové, se kterými ďáblové sdílí životní prostředí i v Tasmánii. Jsou to Papoušci žlutoramenní, kterým pro které se také stavitelé snažili vytvořit co nejpřirozenější hnízdní podmínky. Papoušek využívá termitiště, v kterých si hloubí chodby zakončené hnízdní norou. Vzniklo zde tak umělé termitiště se dvěma norami. Kolem každé z nich jsou zabudovány topné kabely, které dohřívají snůšku, když samice noru opustí. Domov zde našly i Andulky vlnkované, které patří k nejoblíbenějším exotickým ptákům v chovech. Původní zbarvení je zelenožluté, ale člověk vyšlechtil řadu dalších barev.

Pro ty, kteří doma andulku mají, bude jistě zajímavé vidět divokou formu andulek. Ty jsou mnohem drobnější než jejich zdomácnělé protějšky a dosahují zhruba poloviční velikosti než domácí mazlíčkové. Dalšími ptáky, kteří ale nelétají, jsou zde Husy kuří. Ty patřily k oblíbeným druhům bývalého ředitele Zoo Praha, prof. Zdeňka Veselovského (1928–2006). Staronovým druhem v australské expozici je Lelkoun soví. Ačkoliv je to poměrně velký pták (měří až 53 cm), zahlédnout ho je velmi obtížné. Je totiž aktivní v noci, kdežto ve dne sedí naprosto nehybně v koruně stromu a díky dokonalému krycímu zbarvení vypadá jako suchá větev.

Jednou z nejatraktivnějších částí Darwinova kráteru je průchozí výběh klokanů. Návštěvníci mohou vstoupit přímo mezi klokany obrovské a rudokrké. Klokan obrovský je druhý největší druh klokana po klokanu rudém – dospělý samec měří vestoje až 2 m a váží 60 kg. Klokany parma se v Zoo Praha daří pravidelně rozmnožovat. Oblíbeným prostředím Klokánka krysího, menšího příbuzného klokanů, jsou houštiny. Jeho potravu tvoří z velké části houby.

Dalším zajímavým obyvatelem areálu je Ježura australská, skutečně podivuhodný savec. Líhne se z vejce, na břiše se jí vytváří dočasný vak, bodlinami připomíná ježka, čichem a způsobem obživy mravenečníka a dovede vnímat elektrické pole. Její ostré hroty dokáží bez problémů propíchnout i pneumatiku auta a ochrání zvíře před všemi predátory, kromě ďábla medvědovitého, v jehož trusu již byly ostny nalezeny.

Neopomenutelnými obyvateli Austrálie i Tasmánie jsou hadi. Proto nemohou chybět ani zde. Krajta kýlnatá je velmi vzácný stromový had z malé oblasti v severozápadní Austrálii. Do roku 2007 bylo na celém světě evidováno pouze 10 jedinců. Ty zdejší jsou potomci rodičů, zabavených pašerákům.

Smrtonoš zmijí je australskou obdobou zmijí, kterým však není příbuzný. Zajímavý je jeho způsob lovu. Stočí se tak, že používá konec ocasu jako návnadu, která se jako červ kroutí před jeho hlavou. Kořist, která chce „červa“ sežrat, pak loví bleskovým výpadem ze zálohy. Jed pak oběť ochromí a Smrtonoš ji celou shltne, i když je to třeba menší pták, nebo potkan.

Představme si ale hlavní hvězdy expozice

Jejich život začíná již po třech týdnech březosti samice, která snáší až 40 mláďat o velikosti menšího zrnka hrachu. Okamžikem narození začíná mláďatům závod o život, protože samice je vybavena jen čtyřmi struky, ze kterých se mláďata krmí. V Darwinově kráteru tak probíhá hned od narození krutý Darwinův výběr, protože přežijí jen ti nejsilnější. A ti nejsilnější se dožívají až sedmi let, během kterých se mohou množit pouze dvakrát. Jejich život tak není nejdelší a navíc je pouze černobílý, Tasmánský čert barvy nerozeznává, ale protože to neví, tak mu to nevadí. Na ďáblech na první pohled zaujme hlava, která je v poměru k tělu velká a těžká. Příčinou jsou masivní čelisti vyzbrojené impozantním chrupem. Ďábel je dokáže široce rozevřít – až do úhlu 80°! Stisk čelistí je vzhledem k velikosti jeho těla vůbec nejsilnější mezi savci. Pro srovnání - dosahuje stejného stisku jako 4x větší lovecký pes.

Pokud se do ZOO vypravíte a budete mít štěstí, můžete se seznámit s jedním samcem a třemi samičkami. Jsou to:

Sumac („Škumpa“), samec ďábla medvědovitého, kterého poznáte podle přerušené bílé čáry na hrudníku. Společnost mu v expozici dělají tři samičky.

Nutmeg („Muškátový oříšek“), nejprůbojnější a nejštíhlejší ze samic poznáte podle bílé náprsenky a pruhu na zadku. Nutmeg je hodně zvídavá, hravá a oproti ostatním asi i nejvíce vzteklá.

Plachou a odtažitou Aniseed („Anýz“) od ostatních ďáblů odlišuje bílá tečka na zadku a slabá bílá čárka na pravé přední noze a na hrudníku. Nejraději spí sama v boxu, kdežto ostatní většinou tráví noc v jednom hnízdě.

Laurel („Bobkový list“) má téměř černé zbarvení, malou bílou skvrnu na hrudníku a tmavší obličej. Je opatrná na nové zvuky nebo neznámé pachy, a pokud se jí něco nelíbí, protestuje tlumeným „auff“.

 

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha