České přísloví z názvu článku v sobě nese odvěkou lidovou moudrost. Již v dávných dobách si lidé po celém světě všímali, že některé rostliny se vyznačují léčivými účinky. Za léčivou rostlinu byla považována taková, která uměla příznivě ovlivňovat nepříznivý stav lidského těla. Hlubší vědomosti o těchto léčivých vlastnostech pak tehdy mívali představitelé kmenů – náčelníci a čarodějové. Postupem času se tyto vědomosti ještě doplňovaly a prohlubovaly, byly však neustále utajovány a sdělovány jen a pouze vybraným jedincům.

V průběhu dlouhých let některé léčivé bylinky upadaly v zapomnění, jiné byly zavrhnuty, ovšem jejich skutečně veliké množství nakonec, po pečlivém průzkumu moderními metodami, převzala do svého arzenálu rovněž i lékařská věda.

Při sledování určitých období v dějinách si nelze nevšimnout, že mnohým rostlinám byly připisovány až zázračné léčebné účinky. Jsou doloženy zprávy, že faraoni jako léčivé drogy znali například pelyněk, mák, olivy, lněné semínko, mořskou cibuli a nejrůznější vonné pryskyřice a oleje. V Mezopotámii se za léčivé považovaly kupříkladu listy z dubu, růže a sezamový olej. Staří Indové jako léčivky zase používali pepř, konopí, šafrán a další.

Afrika, Čína a americký kontinent se pak vyznačovaly skutečně nejrůznějším sortimentem rostlin, které lidstvo postupně poznávalo a během let začalo využívat k různým účelům. O některých se kupříkladu vědělo, že v malých dávkách jsou léčivé, avšak ve velkém množství zabíjí. Kupříkladu takový blín používali již staří Egypťané, Babyloňané, Indové, Řekové a Římané. Sloužil jako celkové anestetikum, používal se proti nechutenství, jako léčivý prostředek na zmírnění kašle nebo též proti hadímu uštknutí.

Některé druhy rostlin se stávaly poměrně vyhledávanými. Například yzop lékařský, polokeř z čeledi hluchavkovitých, se už od starověku používal nejen jako léčivá rostlina, ale i jako koření - a od 10. století se již také cíleně pěstoval. O léčivých rostlinách starověku se ve svých spisech zmiňovali rovněž i řečtí a římští spisovatelé, jako byli například Aristoteles, Aulus Cornelius nebo Theofrastos, žák a nástupce Aristotela, který je navíc dokonce považován za zakladatele dendrologie (nauky o dřevinách, tedy stromech, keřích a polokeřích). Díky těmto jejich spisům se nám tehdejší poznatky dochovaly až do dnešních dnů.

Do neznámých končin se pak vydávaly různé dobrodružné výpravy, aby zde vyhledávaly cizokrajné rostliny. Značné vědomosti o léčivkách byly přineseny z Východní Indie a z Přední Asie. Lidem, kteří se zabývali sběrem léčivých rostlin, se začalo říkat mastičkáři, kořenáři, kořínkáři nebo bylinkáři. Pro své léčivé účinky se z rostlin sbíraly listy, květy, plody, semena, kořínky nebo kůra. Doma pak byl tento získaný léčivý přírodní materiál upravován a předáván přímo postiženým nebo lékařům. Později se znalosti ohledně pěstování léčivých bylin začínají dokonce i propagovat. Postupně tak začaly vznikat tzv. lékárnické zahrádky. Značný přínos v tehdejší době měly v tomto směru rovněž kláštery, kde se pěstovaly nejen léčivé rostliny, ale i jiné kulturní druhy rostlin.

Napsal Petr Matura

Ilustrační foto: wikimedia, pixabay.com